Jdi na obsah Jdi na menu
 


TANTRA A KRÁSA ŽENY, DIVOKOST MUŽE

http://rozcestnik.webuje.cz/tantra-a-krasa-zeny---helena-krovakova.aspx

Tantra a krása ženy - Helena Křováková

helenaTantra a krása ženy

Žena je nejkrásnější, když vyzařuje své ženství, které může mít mnoho podob. Je krásná jako dívka plná očekávání příštího, jako matka, nesoucí v náruči dítě, je krásná jako rozvášněná milenka, právě tak jako utišující zralá žena, o kráse starých žen a jejich vědoucích hlubokých očích nemluvě. Tantra jako starodávné „učení“ uctívající božské energie Shivy a Shakti, muže a ženy, si je síly ženství dobře vědoma. Dnes jsou pro nás tančící postavy indických božstev spíše krásným rituálním symbolem, zmizely chrámy a tantrické kněžky, ale podstata celého učení se nemění. Tantra doslova vytahuje z ženy její ženskost, živí ji a podporuje ve všech podobách. Muže pak učí se adekvátně a s úctou k této ženskosti vztahovat, aby každé setkání, nejen milostné, bylo inspirujícím a vzrušujícím aktem mezi dvěma póly, které obohacuje obě strany. Setkání mužského a ženského principu tak není chápáno jako bitva o moc, kdy jedna strana nutně musí odejít ponížena. Skutečný muž je k ženským atributům své Shakti přitahován jako magnet, je to pro něj neznámé území, výzva hodná bojovníka, neustálá jiskřivá inspirace a zkouška jeho kvalit.

Vraťme se však ke kráse ženy. Je- li náležitě viděna, odhalena a oceněna její ženská stránka, jako se rytíři a trubadůři dávných věků klaněli ženskosti v ryzí podobě, rozkvétá a rozdává své dary z niterného pocitu štěstí. Nemluvím tu o modelkách a kráskách z titulních stránek časopisů. Zní to jako nesplnitelné přání a sen, ze kterého se vrátíme do dnešní unavené, uspěchané a vyčerpané doby. Skeptici pohotově namítnou, že dnes je konec starodávným rituálům, obraz světa se změnil, ženy jsou emancipované, výkonnější než muži, dovedou vládnout i ničit. A přesto žena zůstává ve skrytu duše stále onou Shakti. Pod závojem starostí, nepochopení a implantovaných falešných přesvědčení chce a vychutnává si stále totéž, co její dávné předkyně. Je tím doslova zevnitř vyživována a při nedostatku vadne jako květina, která není zalévána. Její sebevědomí však není odkázáno jen na vnější poklony, ale celé to začíná uvnitř jejího vlastního těla a jeho přijetí . To je ten první signál pro svět venku.

Tantrické umění se jemně a nenápadně vrací z ilegality do dnešních časů, aby připomnělo onu dávnou hru na „muže a ženu“, vrátilo sexualitě její skutečnou životadárnou sílu a intimnímu spojení jeho posvátnost. I v současných rekvizitách, doslova na vlastní kůži, můžeme dnes prožít tantrické rituály. Dotýkají se něčeho esenciálního v nás, naší ohnivé síly, zdroje života, pocitu „božství“. Poznání extatického prožitku ve zcela jiném světle osvobozuje naše strnulé představy a otevírá nový prostor. Odstraněním společenských závojů a nánosů, kostýmů a převleků  se odhalí pravdivá tvář. Ta je vždy krásná už ze samé podstaty.  Žádné líčidlo, nejrafinovanější make- up nedokáže rozzářit ženu tak, jako když se třeba jen na malou chvíli dotkne úplné volnosti a přirozenosti svého těla. Naše vědomí si onen moment pamatuje a znovu vybaví.  V partnerské  lásce, tak trochu jak slepci s holí, zkoušíme objevovat novou intimitu a úctu, běžnou výměnu „něco za něco“ nahrazujeme novými uvnitř duše tušenými zákony. Pohybujeme se na neznámém území, učíme se obdarovávat a uctívat beze studu své vlastní tělo, které bývalo donedávna  zahalováno tmou, zvláště jeho „tzv. nečisté části. Tantra dobře ví, že právě v  „odhalování nepatřičných částí“ je klíč k naší vitalitě, našim strachům, léčení dávných bolestí a konečně i novému prožívání radosti a oslavy života „v těle“, ne mimo něj, jak to hlásá řada učení. Ostatně to ví i řada osvícených terapeutů a psychologů, avšak běžně chápaná etika „terapeuta“ jim nedovoluje jít za tuto hranici při práci s klientem. Jedno, zda se novodobí léčitelé a kněžky tantry nazývají „tantric therapist“ „sexual body worker“ či třeba v podnikatelským termínem „sexkouč“. V poctivém přístupu je vždy tělo bránou k něčemu vyššímu v nás, k prožitku, který nás obohacuje, uzdravuje, sytí a překračuje běžné hranice.

Tantrická masáž, je takovým novodobým prožitkovým rituálem, který může mít mnoho podob. ( termín  masáž tu lehce technicky zavádějící). Jde doslova o komunikaci dotekem, niterné setkání, vysílání a ladění energií těla, plné vnímání přítomnosti druhého v jeho přirozenosti. Tělo je tak bránou k navázání vyšší komunikace. Vrátíme- li se k tématu ženy a její krásy, jde vlasně o věc tak prostou, jakou je odkrývání jejího přirozeného vyzařování přes bariéru studu, vnitřních příkazů a zákazů, podpoření její radosti a hrdosti na to, že je ženou. V tomto je tantra opravdová čarodějka a používá nejmocnější síly, která však nikdy nesmí být zneužita. Žádná manipulace není možná.  Tantrická masáž je vědomým přístupem k moudrosti těla,  ne erotickou hrátkou, která „nutí“ dotyčného člověka k modelovému prožitku. Každý jsme jiný. Jde o úctyplné sdílení intimity s někým, kdo se odhodlá vydat se na dobrodružnou cestu s plným respektováním jeho hranic, kde se právě nachází. Ty jsou často vyjádřeny ne slovně, ale samotným tělem. Proto je potřeba plné bdělosti dávajícího, aby nedošlo nevědomým invazivním  zásahům do intimity a následnému uzavření těla příjímajícího. Jakýkoliv scénář a očekávání výsledku při masáži je tedy nepatřičný, není cíle, ale jen pobývání spolu, následování všeho, co se právě děje. Jen tehdy, když „klient“ pocítí důvěru v toto spolubytí  a oddá se energiím, které se objevují, probíhá skutečně tantrická masáž, při níž lze postupně stoupat na vlnách vlastního vzrušení až k neznámým prožitkům a vizím a doslova prozářit své vlastní tělo. Přijímající se nenechá oklamat naší technikou, vnímá v každém našem pohybu, co je pravda a co ne, i momenty, když, byť jen na chvíli, odlétneme myslí. Tento zákon platí bez výhrad.

 

Zvykli jsme si pohybovat se schouleni v zimnících za tmavými brýlemi, obrněni svými auty a domy s vysokými ploty, naše řeč zná způsoby, jak komunikovat a přitom neříci nic. Skutečná intimita je nahrazována výhodnými dohodami, mnohdy i nás samotných se sebou. V tuto chvíli se nám možná zdá absurdní a nebezpečné setkat se s někým „ve své nahotě“. Je to opravdu odvážný skok do neznáma . Můžeme si dovolit se odhalit? Vzdát se oděvu, který nás tak bezpečně chrání? Jací asi jsme, když to vše odhodíme?  Zranitelní, stateční .....a krásní

 

HK

Kde je divoký muž?

 

Schoval se. Ve snaze neublížit nám ženám, se ukryl a stáhnul. Zatáhl ocas a je krotký. Připravený nést vinu za vše co udělal i neudělal, za svoje otce, je nám plně k dispozici. Nese na ramenech tíhu, která mu nepřísluší a pod kterou se mu nedaří vyrůst a expandovat do světových stran. Zpočátku tato náplast může zafungovat, byla a je léčivým procesem. Jednoho dne však přestává plnit svoju funkci. Potřebovaly jsme jemné zacházení v rukavičkách a teď křičíme:“Buď přeci chlap!“ Žena  začne drápat a provokovat, protože cítí jeho potlačení. Stejné vytahuje stejným, nebo pro jistotu ještě silnějším. Vytrvale, nesmlouvavě, někdy zuřivě a zběsile.

 

 

Na té hře se podílím i já, podílí se na ní spousta citlivých žen. Být tím mužem, prožívám zmatek a možná příchuť zrady. Energeticky jsme si muže vykastrovaly, protože jsme se jejich zraňující  síly po těch staletích opravdu bály. Teď pláčeme, že nejsme vyživeny, tak jak naše hluboká žena touží. Nejsme. Ale když se zjeví, to není už ten muž desinfikovaný savem, dárkově zabalený. Dokážeme neutéci, nadechnout se a říci  Jo ?

 

V okamžiku orgasmu muže, který muže na vteřinu vrátí ke své plné „světy a vesmíry oplodňující“ síle, má ho žena plně ve své moci. Výsledkem může být chvilka extáze, ale potom pocit ponížení a závislosti, strachu z moci ženy, především, té, která orgasmus předstírá. Muž se ten okamžik může naučit zlehčovat, aby nebyl tak naplno polapen. Dát mu rekreační či sportovní, vybíjející význam. Rychle se oklepat. Nepustit ho do výšin nebo spíše do svých hlubin. Ano, i takto mu to připadá celkem fajn a zdravé, pokrm jeho touhy by měl být také estetický, nerušivý, v normě, okořeněný tak akorát.

 

Nebo může následovat společná oslava oné božské, nám oběma pohlavím darované síly, bez ohledu na naši osobní minulost, traumatické zážitky a nevyřízené účty. Můžeme si vybrat, stačí jen přehodit v hlavě, či spíše v těle úhel pohledu. Zní to jako sci- fi z nereálného světa, ne ze světa, v němž se dohadujeme o výchově, platu, nákupech a nedělním programu. Ale ten bájný prostor lze najít, v to věřím, to učím.  Neděje se to hned, ale právě z pocitu onoho nedostatku, deficitu něčeho přesahujícího, jenž je pociťován nejprve mlhavě, poté zcela zřetelně na obou stranách, se vydáme na cestu. Na neznámou cestu, kde se ženy „oplodněny“ divokým mužem, Shivou, Slunečním bohem i Bohem podsvětí, jedno jak jej chceme nazvat,  cítí  akceptované, viděné, krásné, hrdé, totálně oslavované na život a na smrt, rozkošnické i vznešené, s vděčností přijímající tento mužův upřímný dar. Všichni, všechny, toto dávné volání někde hluboko v sobě cítíme, ukryté za devatero horami, devatero mlžnými závoji ....Jen to zatím neumíme na jedné straně vyjádřit, na druhé přijmout.

 

Pokud jsme ony boje a obviňování přežili, a to je zjevné, když jsme tady, máme tělo a dýcháme, můžeme se navzájem osvobodit. Bylo to vydatné, živé, pulsující období, nutné, oživující svou autentickou bolestí, touhou po naplnění Čehosi, co jsme neuměli definovat. Skutečný soucit s dnešními muži znamená spíše pochopit, co všechno kvůli nám v dnešní době museli potlačit. Povzbudit je k navrácení se do „divokosti“, tím, že ji od nich s nezatíženou opravdovostí a odvahou přijmeme, že ji vyžadujeme. Ne je změkčile a mateřsky litovat, čímž je opět chráníme svojí vlastní sukní před světem a bereme jim možný návrat k důstojnosti. A taky si uvědomit, že plakat „nad svým rozlitým mlékem“ můžeme v klidu i samy. Rituálně, vědomě a „na plný pecky“. A taky na to neumřeme. Právě proto, že si to dovolíme.

 

Nemluvím o bezpohlavní selance, odpoledním dýchánku s čajem. Svádět rituální  bitvy pohlaví můžeme i se srdcem, šípy na obou stranách už nemusí být otrávené, může nastoupit radost ze hry i krásy soupeře. Šachová partie, kdy se oba protivnící ctí a labužnicky vychutnávají své kroky. Křehké ženy už nemusí pláčem vydírat soucit a lítost, jež by byly u mužů podbarveny hanbou a vinou, mohou ho mít v tomto světle nového partnerství dostatek, právě tak jako ho jsou schopny poskytovat. Myslím nejen tělesný sexuální zážitek splynutí, ale i stav mysli a duše s tím spojený. Je to „živá voda“ na naše rány ze spolužití.

 

P.S

Divocí muži přesto někde existují, existují i muži na cestě k němu, Ti, co už to ví, a nebo Ti, co to ještě netuší!