(6)
TOLTÉCKÁ CESTA KE SVOBODĚ
Zničení starých dohod
Každý hovoří o svobodě. Po celém světě bojují různí lidé, různé rasy, různé země za svobodu. Ale co je svoboda? V Americe říkáme, že žijeme ve svobodné zemi. Ale jsme skutečně svobodní? Jsme svobodní, abychom byli tím, kým skutečně jsme? Odpověď zní ne, nejsme svobodní. Opravdová svoboda je spojena s lidským duchem - je to svoboda být tím, kým skutečně jsme.
Kdo, nám brání, abychom byli svobodní? Svádíme vinu na vládu, počasí, rodiče, náboženství, Boha. Ale kdo nám v tom brání doopravdy? My sami. Co to ale doopravdy znamená být svobodný? Někdy se oženíme či vdáme a říkáme, že ztrácíme svobodu, pak se rozvedeme a přesto nejsme svobodní. Co je příčinou? Proč nedokážeme být sami sebou?
Máme vzpomínky na staré časy, kdy jsme bývali svobodní a milovali jsme svobodu, ale od té doby jsme již zapomněli, co to svoboda je.
Vidíme-li dvouleté, tříleté nebo snad čtyřleté dítě, nacházíme svobodného člověka. Proč je dítě svobodné? Protože dělá to, co chce. Je to divoký člověk. Stejně jako květina, strom nebo zvíře, které nebyly domestikovány a jsou divoké. Když pozorujeme lidi, kterým jsou dva roky, zjišťujeme, že většinu času mají na tváři široký úsměv a je jim dobře. Zkoumají svět. Nemají strach ze hry. Bojí se, až když se poraní, jsou nespokojení, až když mají hlad, když nejsou splněna některá jejich přání, ale nestarají se o minulost, nestarají se o budoucnost. Žijí jen přítomným okamžikem.
Velmi malé děti se nebojí vyjádřit to, co cítí. Jsou tak pomilováníhodné, že se jim dostává lásky, přímo se v ní koupou. Vůbec se nebojí milovat. Tato je popis normální lidské bytosti. Jako děti se nebojíme budoucnosti ani se nestydíme za minulost. Naším normálním lidským sklonem je těšit se ze života, hrát si, zkoumat svět, být šťastný a milovat.
Co se ale stalo s dospělým člověkem? Proč jsme tak rozdílní? Proč již nejsme divocí? Z hlediska Oběti můžeme říci, že se nám stalo něco smutného, z hlediska válečníka můžeme říci, že to je normální. Stalo se, že máme Knihu zákona, velkého Soudce a Oběť, jenž vládnou nad naším životem. Již nejsme svobodní, protože Soudce, Oběť a systém víry nám neumožňují být tím, kým skutečně jsme. Jakmile byla jednou naše mysl naplněna vším tím smetím, nejsme již šťastní. Tento řetězec výcviku, od člověka k člověku, z jedné generace do druhé, je v lidské společnosti normální. Není nutné, abychom obviňovali rodiče, že nás učili být jako oni. Co jiného nás mohli učit než to, co znají? Udělali to nejlepší, co mohli, a pokud nám ublížili, bylo to způsobeno jejich vlastním ochočením, jejich vlastními obavami, jejich vlastní vírou. Na programování, které prodělali, neměli žádný vliv, takže se ani jinak chovat nemohli.
Není třeba obviňovat rodiče či kohokoliv jiného, že nás zneužívali. Teď však nastal čas toto zneužívání zastavit. Je čas osvobodit se od tyranie Soudce tím, že změníme základy svých vlastních dohod. Je čas osvobodit se od role Oběti.
Skutečné „já“ je malé dítě, které nikdy nevyrostlo. Někdy se objevuje, když se dobře bavíme nebo si hrajeme, když se cítíme šťastní, když malujeme nebo píšeme poezii, když hrajeme na piano nebo se projevujeme nějakým jiným způsobem. Toto jsou nejšťastnější okamžiky našeho života - když se podstata objeví na povrchu, když se nestaráme o minulost a neděláme si starosti o budoucnost. Tehdy jsme jako děti.
Je zde ale něco, co vše mění: říkáme tomu odpovědnost. Soudce řekne: „Počkej chvíli, jsi zodpovědný, máš něco na práci, musíš pracovat, musíš chodit do školy, musíš si vydělávat na živobytí.“ Veškerá tato odpovědnost se objeví v naší mysli. Výraz v naší tváři se změní a jsme opět vážní. Pozorujeme-li děti, když si hrají na dospělé, vidíme, jak se jejich tváře změní. ,Pojďme si hrát na to, že jsem právník,“ říkají a hned se do jejich tváří vkrádá výraz dospělých. Takové tváře uvidíme u soudu - a takoví také jsme. Jsme stále dětmi, ale ztratili jsme svobodu.
Svoboda, kterou hledáme, je svoboda být sami sebou, svoboda moci se vyjádřit. Podíváme-li se na své životy, vidíme, že většinu času děláme něco, abychom potěšili jiné, aby nás přijímali, místo abychom žili tak, abychom potěšili sami sebe. To je to, co se stalo s naší svobodou. Ve všech společnostech na celém světě můžeme vidět, že z každé tisícovky lidí je jich devět set devadesát devět zcela ochočeno.
Nejhorší na tom je, že většina z nás si dokonce ani neuvědomuje, že není svobodná. V našem nitru je cosi, co nám našeptává, že nejsme svobodní, ale my nechápeme, co to znamená a proč nejsme svobodní.
Problém spočívá v tom, že většina lidí nikdy nepřijde na to, že jejich mysl ovládají Soudce a Oběť, a proto nemají šanci se osvobodit. Prvním krokem k osobní svobodě je uvědomění. Abychom se osvobodili, musíme si uvědomit, že svobodní nejsme. Potřebujeme si uvědomit, v čem je problém, abychom jej vyřešili.
Uvědomění je vždy prvním krokem, protože pokud k němu nedojde, pak zde není nic, co bychom mohli změnit. Jestliže si neuvědomíme, že naše mysl je plná ran a emocionálního jedu, nemůžeme začít s vyčištěním a hojením ran a budeme dále trpět.
K utrpení však není žádný důvod. Uvědomíme-li si to, vzbouříme se a řekneme si: „Už toho bylo dost!“ Můžeme začít hledat způsob, jímž bychom zhojili a změnili náš osobní sen. Sen planety je jenom sen. Není skutečný. jestliže začneme tento sen rozebírat a zkoumat, zjistíme, že většina našich názorů, které vedly k ránám v mysli, není pravdivá. Zjistíme, že jsme celá ta léta trpěli zbytečně. Proč? Protože systém víry, který byl vložen do naší mysli, je založen na lžích.
Proto je pro nás důležité, abychom ovládli svůj vlastní sen, proto se Toltékové stali mistry snu. Náš život je manifestací našeho snu, je to umění. jestliže se nám náš sen nelíbí, můžeme svůj život kdykoli změnit. Mistři snu vytvářejí z života mistrovské dílo, kontrolují sen vlastní volbou. Všechno má důsledky a mistr snu si je uvědomuje.
Být Toltékem je způsob života. Je to způsob života, ve kterém nejsou žádní vůdci ani žádní podřízení, v němž máte svou pravdu a žijete podle ní. Tolték je moudrý, divoký a svobodný.
K tomu, aby se lidé stali Toltéky, je třeba zvládnout tři věci. Za prvé je to Uvědomění, což znamená, že si musíme být vědomi toho, kým skutečně jsme, se všemi možnostmi. Za druhé je to Proměna - jak vše změnit, jak se osvobodit od ochočení. Třetí záležitostí je zvládnutí Záměru. Ten je z toltéckého hlediska tou součástí života, která umožňuje přeměnu energie; existuje jediná živá bytost, která obsahuje veškerou energii a již nazýváme Bůh. Záměr je samotným životem, bezpodmínečnou láskou. Zvládnutí Záměru je proto zvládnutím Lásky.
Když hovoříme o cestě Toltéků ke svobodě, zjišťujeme, že mají celou mapu ukazující, jak se vysvobodit z ochočení. Přirovnávají Soudce, Oběť a systém víry k parazitovi, který napadá lidskou mysl. Z toltéckého hlediska jsou všichni ochočení lidé nemocní.
Jsou nemocní, protože jejich mysl a mozek kontroluje parazit. Potravou jsou pro něho negativní emoce, které pocházejí ze strachu.
Podíváme-li se na popis parazita, zjistíme, že jde o živou bytost, která se přiživuje na jiných živých bytostech, vysává z nich energii a postupně své hostitele ničí. Soudce, Oběť a systém víry do tohoto popisu velmi dobře zapadají. Společně tvoří živou bytost vytvořenou z psychické, emocionální energie, která je živá. Není to samozřejmě hmotná energie, ale ani emoce nejsou hmotné. Také naše sny nejsou hmotné, ale přesto víme, že existují.
Jednou z funkcí mozku je přeměna hmotné energie na emocionální. Náš mozek je továrnou na emoce. A již jsme řekli, že hlavní funkcí mysli je snění. Toltékové věří, že parazit - Soudce, Oběť a systém víry - kontroluje naši mysl, že kontroluje náš osobní sen. Parazit sní naší myslí a žije svůj život v našem těle. Přežívá jen z emocí, které pocházejí ze strachu, a daří se mu v dramatických situacích a utrpení.
Svoboda, kterou hledáme, spočívá v používání naší mysli a těla, v žití vlastního života místo života v systému víry. Když zjistíme, že mysl je kontrolována Soudcem a Oběti a to skutečné, co jsme „my“, se krčí někde v koutku, máme pouze dvě možnosti. Jednou z nich je žít nadále jako doposud ve snu planety. Druhou možností je dělat to, co děláme jako děti, když se nás rodiče snaží ochočit. Můžeme se vzbouřit a křičet: „Ne!“ Můžeme vyhlásit parazitovi válku, válku Soudci a Oběti, válku za svou nezávislost, válku za právo používat vlastní mysl a vlastní mozek.
Proto se lidé ve všech šamanských tradicích Ameriky, od Kanady k Argentině, nazývají válečníci - protože jsou ve válce proti parazitovi v mysli. To je skutečný význam válečníka. Válečník je ten, který se vzbouřil proti invazi parazita a vyhlásil mu válku. Ale válečník nemusí vždy válku vyhrát; můžeme vyhrát nebo prohrát, ale vždy uděláme to nejlepší, co dokážeme, a máme tak alespoň šanci se znovu osvobodit. Zvolíme-li si tuto cestu, získáme přinejmenším důstojnost vzpoury a nestaneme se bezmocnou obětí našich rozmarných citů nebo jedovatých emocí druhých. I když nepříteli - parazitovi - podlehneme, nebudeme patřit k těm obětem, které se vzdaly bez boje.
Být válečníkem nám poskytne příležitost k překonání snu planety a ke změně našeho osobního snu na sen, kterému říkáme nebe. Stejně jako peklo i nebe je místem, které existuje v naší mysli. Je to místo radosti, místo, v němž jsme šťastní, kde jsme svobodní, abychom mohli milovat a být tím, kým skutečně jsme. Můžeme se dostat do nebe ještě zaživa a nemusíme čekat, až zemřeme. Bůh je neustále přítomný a Království nebeské je všude, nejprve ale musíme mít oči k vidění a uši k slyšení této pravdy. Musíme se osvobodit od parazita.
Parazita můžeme přirovnat k příšeře s tisíci hlavami. Každá z nich je jednou z obav, které máme. Chceme-li být svobodní, musíme parazita zničit. Jedním z řešení je napadnout ho hlavu po hlavě, což znamená, že se musíme postavit tváří v tvář každé obavě, kterou máme, jedné po druhé. Je to pomalý proces, ale funguje. Pokaždé, když se vypořádáme s jednou z hlav, se trochu osvobodíme.
Druhým přístupem je přestat parazita krmit. Nedáme-li mu žádnou potravu, zahubíme ho hladem. Abychom to dokázali, musíme získat kontrolu nad svými city a musíme se vyhnout emocím, které pocházejí ze strachu. Je to snadné říci, ale velmi těžké provést. Je to složité, protože naší mysl kontrolují Soudce a Oběť.
Třetím řešením je iniciace smrti. Tento obřad na lézáme v mnoha tradicích a ezoterických učeních po celém světě. Nalezneme jej v Egyptě, Indii, Řecku i v Americe. Je to symbolická smrt, která zabíjí parazita, aniž by uškodila fyzickému tělu. Když symbolicky umíráme“, musí zemřít i parazit. Toto je rychlejší řešení než první dvě, ale jeho provedení je ještě těžší. Potřebujeme velkou dávku odvahy, abychom se střetli tváří v tvář s andělem smrti. Musíme být velmi silní.
Podívejme se podrobněji na každé z těchto řešení.
UMĚNÍ PROMĚNY
Sen druhé pozornosti
Řekli jsme si již, že sen, v kterém nyní žijeme, je důsledkem vnějšího snu, který upoutává naši pozornost a vyživuje všechny naše názory. Proces ochočování můžeme nazvat snem první pozornosti, protože takto byla naše pozornost využita poprvé, aby se vytvořil první sen našeho života.
Jedním ze způsobů, jak změnit názory, je soustředit pozornost na všechny dohody a předělat je. K tomu použijeme svou pozornost podruhé, čímž vytvoříme sen druhé pozornosti neboli nový sen.
Rozdíl oproti prvému případu je v tom, že nyní již nejsme nevinní. Když jsme byli dětmi, bylo to jiné, neměli jsme jinou volbu. Ale teď už dětmi nejsme. Nyní je na nás, abychom si vybrali, v co věřit a v co nevěřit. Můžeme věřit v cokoliv včetně sebe sama.
Prvním krokem je uvědomit si mlhu, která je v naší mysli. Musíme si začít uvědomovat, že po celou dobu sníme. Pouze s tímto vědomím máme možnost svůj sen změnit. Když si uvědomíme, že celé drama našeho života je důsledkem toho, v co věříme, a že to, v co věříme, není skutečné, pak teprve můžeme začít sen měnit. Abychom však skutečně změnili své názory, musíme soustředit pozornost na zjištění, co vlastně chceme změnit. Než začneme některé dohody měnit, musíme určit, o které jde.
Dalším krokem proto je začít si uvědomovat všechny sebeomezující, na strachu založené názory, které vedou k tomu, že jsme nešťastní. Udělejme si seznam všeho, v co věříme, všech našich dohod, a s pomocí tohoto procesu začněme s proměnou. Toltékové tomu říkají umění Proměny. Jde o to změnit názory, které jsou založeny na strachu a které nám působí utrpení, a nově naprogramovat mysl. Jedním ze způsobů, jak to učinit, je zkoumat a přijímat alternativní názory, jako jsou Čtyři dohody.
Rozhodnutí přijmout Čtyři dohody je vyhlášením války parazitovi, abychom získali svobodu. Čtyři dohody nám nabízejí možnost ukončit emocionální bolest a otevřít si tak dveře k radosti ze života a k počátku nového snu. Pokud máme zájem, je jen na nás, zda chceme zkoumat možnosti nového snu. Čtyři dohody byly vytvořeny k tomu, aby nám pomáhaly v umění Proměny, při ničení omezujících dohod a k získání větší osobní síly. Čím silnější jsme, tím více dohod dokážeme rozbít, až přijde okamžik, kdy se propracujeme k jádru všech dohod.
Dostat se k jádru dohod je tím, čemu říkám odejít do pouště. Když odejdeme do pouště, setkáme se tváří v tvář s našimi démony. Když se z pouště vrátíme, stanou se ze všech těchto démonů andělé.
Praktikování čtyř nových dohod je velkým aktem síly. Rozbití kouzla černé magie v naší mysli si vyžaduje velkou osobní sílu. Pokaždé, když zrušíme nějakou dohodu, získáme trochu síly navíc. Začneme tím, že rušíme smlouvy, které jsou velmi malé a jejichž zrušení vyžaduje méně úsilí. Když jsou tyto menší dohody zrušeny, zvýší se naše osobní síla natolik, že dosáhneme bodu, kdy se konečně můžeme utkat s velkými démony ve své mysli.
Například děvčátku, kterému řekla matka, aby nezpívalo, je nyní dvacet let a dosud nezpívá. Jeden ze způsobů, kterým může překonat přesvědčení, že má ošklivý hlas, spočívá v tom, že si řekne: Tak dobře, budu zpívat, i když zpívám špatně.“ Potom si může představovat, že kdosi tleská a říká: „To bylo ale krásné!“ To může dohodu nalomit. Dívka získá o trochu více síly a odvahy a může to zkoušet znovu a znovu, až nakonec dohoda zanikne úplně.
To je jedna cesta, jak se dostat ven ze snu pekla. Ale každou dohodu, která vede k utrpení a kterou zrušíme, musíme nahradit novou dohodou, která nás učiní šťastnými. Tak se nebude moci stará dohoda vrátit. Když zaplníme stejný prostor novou dohodou, stará dohoda navždy zmizí a na jejím místě zůstane nová.
V mysli tkví mnoho silných názorů, což může vzbudit dojem, že je tento proces beznadějný. Proto musíme postupovat krok za krokem a být trpěliví, protože jde o pomalý proces. Způsob, kterým nyní žijeme, je výsledkem mnoha let ochočování. Nemůžeme proto očekávat, že se jej zbavíme za jediný den. Rušení dohod je velmi složité, protože do každé jsme vložili sílu slova, respektive sílu naší vůle.
Ke změně dohody potřebujeme stejné množství síly jako na její uzavření. Veškerá naše osobní síla je navíc investována do dodržování smluv, které jsme uzavřeli sami se sebou. Je tomu tak proto, že naše smlouvy jsou jako silný návyk. Jsme závislí na našem bytí. Jsme závislí na zlosti, žárlivosti a sebelítosti. Jsme závislí na názorech, jako jsou například: „Nejsem dost dobrý, nejsem dost inteligentní. Proč to vůbec zkoušet? Jiní lidé to dokážou, protože jsou lepší než já.“
Všechny tyto staré dohody, které vládnou našemu snu života, jsou důsledkem neustálého opakování. Jakmile proto přijmeme čtyři dohody, musíme si je neustále opakovat. Nejlepší způsob je uskutečňovat je v životě neustále. Opakováni dělá mistry.
KÁZEŇ VÁLEČNÍKA
Kontrola vlastního chování
Představme si, že jsme časně ráno vstali plní chuti do života. Cítíme se báječně. Jsme šťastní a plní energie. U snídaně se však pohádáme s partnerem a na povrch vyjde záplava emocí. Rozčílíme se a zlost nás připraví o spoustu osobní energie. Po hádce se cítíme vyčerpaní a je nám do pláče. Jsme tak unavení, že jdeme zpátky do pokoje, zhroutíme se a pokoušíme se dát do pořádku. Celý den strávíme v obalu ze svých vzbouřených emocí. Nemáme do ničeho jiného chuť, chce se nám všeho nechat.
Každého dne se probouzíme s jistým množstvím duševní, emocionální a fyzické energie, kterou v průběhu dne vyčerpáme. Dovolíme-li, aby nás emoce připravily o energii, nezbude nám žádná na změnu našeho života nebo na rozdávání.
Způsob, jímž vidíme svět, závisí na emocích, které pociťujeme. Když máme zlost, je vše okolo nás špatné, nic není v pořádku. Svádíme vinu na všechno včetně počasí; ať prší nebo svítí slunce, nic nás nepotěší. Když jsme smutní, je smutné i všechno kolem nás, což nás přivádí k pláči. Spatříme stromy a pocítíme smutek. Uvidíme, že prší, a všechno nám bude připadat smutné. Možná se cítíme zranitelní a máme potřebu se chránit proto, že nevíme, zda nás teď někdo nenapadne. Ničemu ani nikomu kolem nedůvěřujeme. Důvodem je, že se na svět díváme očima strachu!
Představme si, že je lidská mysl stejná jako naše kůže. Dotkneme se zdravé kůže a je to báječný pocit. Naše kůže je určena ke vnímání a při dotyku se cítíme příjemně. A teď si představme, že máme nějakou řeznou ránu a ta se zanítila. Dotkneme-li se jí, bude to bolet, takže si budeme chtít ránu zakrýt a tak ji chránit. Z dotyku nebudeme mít potěšení, ale pocítíme bolest.
A teď si představme, že všichni lidé mají takové zanícené rány. Nemohou se navzájem dotýkat, protože je to bolí. Každý má na kůži ránu, takže infekce a bolest se zdají být normální záležitostí. Předpokládáme, že to tak mám být.
Dovedeme si představit, jak bychom se k sobě navzájem chovali, kdyby tomu tak skutečně bylo? Kvůli bolesti bychom se nedokázali ani obejmout. Potřebovali bychom si mezi sebou vytvořit spíše volný prostor.
Lidská mysl se podobá takové zanícené ráně. Každý člověk má emocionální tělo pokryté zanícenými ranami. Každá rána je nakažená emocionálním jedem - jedem všech negativních emocí, jimiž trpíme, jako je nenávist, zlost, závist a smutek. Nespravedlivý čin otevře ránu v mysli a my reagujeme emocionálním jedem, protože máme názor na to, co je spravedlivé a co ne. Mysl se v procesu ochočování natolik poraní a naplní jedem, že každý pokládá zraněnou mysl za normální. Já vám ale říkám, že to normální není.
Máme nefungující sen planety a lidé trpí duševní chorobou, která se jmenuje strach. Symptomy této choroby jsou všechny emoce, kterými lidé strádají: hněv, nenávist, smutek, závist a zrada. Když je strach příliš veliký, rozumná mysl se začíná hroutit, čemuž pak říkáme duševní choroba. Chorobné chování nastává, když je mysl tak vyděšená a rány tak bolestivé, že se zdá být lepší přerušit kontakt s vnějším světem.
Dokážeme-li pokládat stav mysli za nemoc, zjistíme, že existuje i léčba. Déle již trpět nemusíme. Nejprve potřebujeme pravdu, jíž bychom otevřely emocionální rány, aby jed vyšel ven a rány se tak mohly dobře zahojit. Jak to uděláme? Musíme odpustit těm, o kterých se domníváme, že nám ublížili, a to nikoliv proto, že by si odpuštění zasluhovali, ale proto, že se máme natolik rádi, že nechceme nadále platit za nespravedlnost.
Odpuštění je jedinou cestou k léčbě. Můžeme zvolit tuto cestu, protože cítíme soucit se sebou samými. Stačí prohlásit: „Už toho mám dost! Už nehodlám být nadále velkým Soudcem, který se staví proti mně. Už se nadále nenechám zneužívat. Už nehodlám být obětí!“
Nejprve musíme odpustit našim rodičům, bratrům, sestrám, přátelům a Bohu. Jakmile odpustíme Bohu, můžeme odpustit i sami sobě. Jakmile odpustíme sami sobě, zmizí z naší mysli sebeodmítání: Objeví se sebepřijímání a sebeláska zesílí natolik, že se nakonec začneme přijímat takoví, jací jsme. To je počátek svobodného člověka. Klíčem k němu je odpuštění.
Že jsme někomu odpustili, to poznáme tak, že toho člověka uvidíme, uslyšíme jeho jméno, ale nepocítíme vůči němu žádnou emociální reakci. Když se někdo dotkne naší dříve bolavé rány, a ono to už nebolí, pak víme, že jsme doopravdy odpustili.
Pravda je jako skalpel. Je bolestivá, protože otvírá všechny rány, které jsou zakryté lžemi, aby se mohly zahojit. Tyto lži jsou tím, čemu říkáme systém popírání. To, že máme systém popírání, je dobrá věc, protože nám umožňuje zakrýt stará zranění a fungovat dál. Ale jakmile již nemáme žádné rány ani jed, nepotřebujeme si už nic nalhávat. Přestaneme systém popírání potřebovat, protože se můžeme bez bolesti dotýkat zdravé mysli stejně jako zdravé kůže. Když je mysl čistá, je příjemnou věcí se jí dotýkat.
Problém většiny lidí je, že ztrácejí kontrolu nad svými emocemi. Jsou to přitom emoce, které kontrolují lidské chování, nikoliv naopak. Když ztratíme kontrolu, říkáme a děláme věci, které říkat a dělat nechceme. Proto je tak důležité nehřešit slovem a stát se válečníkem ducha. Musíme se naučit kontrolovat své city, abychom měli dostatek osobní síly ke změně dohod založených na strachu, k útěku z pekla a k vytvoření si svého osobního nebe.
Jak se ale staneme válečníky? Válečník má jisté charakteristické rysy, které jsou téměř stejné po celém světě. Je uvědomělý. To je velmi důležité. Uvědomuje si, že je ve válce a válka v našich myslích si žádá kázeň. Nikoliv kázeň vojáka, ale kázeň válečníka. Nikoliv kázeň zvenčí, která by nám říkala, co máme a co nemáme dělat, ale kázeň k tomu, abychom se stali sami sebou, ať se děje cokoliv.
Válečník má moc. Nikoliv ale nad jinými lidmi, nýbrž nad vlastními city, nad svým já. Teprve tehdy, když tuto schopnost kontroly ztratíme, začneme emoce potlačovat. Velký rozdíl mezi válečníkem a obětí spočívá v tom, že oběti city potlačuje, zatímco válečník je ovládá. Oběti emoce potlačují, protože se je bojí projevit, obávají se říci to, co chtějí. Ovládat se není totéž jako emoce potlačovat. Ovládat se znamená držet emoce pod kontrolou a projevovat je v pravý čas, nikoliv dříve nebo později. Proto válečníci nehřeší slovem. Mají had svými emocemi, a proto i nad svým chováním, naprostou kontrolu.
INICIACE SMRTI
Objetí anděla smrti
Posledním způsobem, jak dosáhnout osobní svobody, je připravit se na iniciaci smrti, na přijmutí smrti jako učitele. Anděl smrti nás může naučit, jak být skutečně naživu. Začneme si uvědomovat, že bychom mohli v kterýkoliv okamžik zemřít; k tomu, abychom byli naživu, máme jen přítomnost. Pravdou je, že nevíme, zda zítra nezemřeme. Kdo ví? Představujeme si, že máme před sebou ještě celou řadu let. Ale máme?
Odvezou-li nás do nemocnice a lékař nám řekne, že nám zbývá již jen týden života, co s tím uděláme? Jak jsem již řekl dříve, máme dvě možnosti. Jednou možností je trpět tím, že zemřeme, vytvořit drama a říkat všem: ,Politujte mě, brzy zemřu.“ Druhou možností je využít každého okamžiku a být šťastný, dělat to, co děláme skutečně rádi. Máme-li před sebou jen týden života, tak si ho užijme. Buďme naživu. Můžeme si říci: Budu sám sebou. Teď už si nebudu ničit život tím, že bych se pokoušel potěšit jiné lidi. Už se nebudu bát toho, co si kdo o mně myslí. Co je mi ostatně do toho, když mám za týden zemřít? Budu sám sebou.“
Anděl smrti nás může naučit žít každý den tak, jako by to byl poslední den našeho života, jako kdyby nebylo žádné zítra. Každý den můžeme začít tak, že si řekneme: jsem vzhůru, vidím slunce. Jdu projevit vděčnost slunci a všemu ostatnímu i všem lidem, protože dosud žiji. Je to další den, kdy mohu být sám sebou.“
Takto chápu život já, toto mě anděl smrti naučil - být zcela otevřený, vědět, že není čeho se obávat. Samozřejmě, že s lidmi, které miluji, zacházím s láskou, protože to může být poslední den, kdy jim mohu říci, jak moc je miluji. Nevím, zda je ještě někdy uvidím, a tak se s nimi nechci hádat.
Co kdybych se s vámi vážně pohádal a vychrlil na vás všechny ty emocionální jedy, které proti vám mám, a zítra zemřel? Ne! Můj Bože, Soudce by mě dostal a já bych se cítil tak provinile za všechno, co jsem vám řekl. Vždyť už teď se cítím provinile, že jsem vám neřekl, jak moc vás miluji. Láska, která mě činí Mastným, je láska, o kterou se s vámi mohu podělit. Proč bych měl zapírat, že vás miluji? Není vůbec důležité, zda mi oplatíte stejně. Vždyť mohu zítra zemřít nebo můžete zítra zemřít vy. To, co mě činí ŠTastným nyní, je to, že vám mohu dát najevo, jak moc vás mám rád.
Tímto způsobem můžeme žít svůj život. Povedeme-li si takto, připlavujeme se na iniciaci smrti. To, co se stane v iniciaci smrti, je to, že starý sen, který jsme měli v mysli, navždy zemře. Ano, budeme mít na parazita vzpomínky - na Soudce, Oběť a na to, čemu jsme věřili - ale parazit bude mrtev.
Ten, kdo zemře v iniciaci smrti, je parazit. Není snadné podstoupit iniciaci smrti, protože Soudce a Oběť budou proti tomu bojovat ze všech sil. Nechtějí zemřít. A my cítíme, že zemřou, a bojíme se této smrti.
Když žijeme ve snu planety, je to jako bychom byli mrtvi. Ten, kdo přežije iniciaci smrti, obdrží nádherný dar: vzkříšení. Vzkříšení je zmrtvýchvstání, možnost být naživu, být opět sám sebou. Vzkříšeni je být jako dítě - divoký a svobodný, ale je v tom rozdíl. Spočívá v tom, že místo nevinnosti máme svobodu s moudrostí. jsme schopni zrušit své ochočení, stát se znovu svobodnými a uzdravit svou mysl. Vzdáme se andělu smrti, protože víme, že parazit zemře a my zůstaneme naživu se zdravou myslí a s dokonalým rozumem. Pak budeme svobodní, abychom používali vlastní mysl a řídili si vlastní život.
Tomu nás na toltécké cestě učí anděl smrti. Anděl smrti k nám přichází a říká: „Vidíš, že vše, co zde existuje, je moje, není to tvoje. Tvůj dům, partner, děti, auto, kariéra, peníze - všechno je moje a až budu chtít, tak ti to vezmu, ale zatím si toho užívej.“
Vzdáme-li se andělu smrti, budeme navždy šťastní. Proč? Protože anděl smrti nám vezme minulost a umožní životu, aby pokračoval. Za každý okamžik, který je minulostí, anděl smrti odebere mrtvý kousek z nás a my můžeme žít v přítomnosti. Parazit chce, abychom minulost vláčeli s sebou, a proto je to tak těžké být naživu. Pokoušíme-li se žít v minulosti, jak bychom se mohli těšit z přítomnosti? Když sníme o budoucnosti, proč bychom s sebou měli vléci břímě minulosti? Kdy hodláme žít v přítomnosti? To nás učí anděl smrti.
(7)
NOVÝ SEN
Nebe na zemi
Chci, abyste zapomněli na všechno, čemu jste se za celý život naučili. To je začátek nového pochopení, nového snu.
Sen, který žijeme, je naším výtvorem. Je to naše vnímání reality, které můžeme kdykoliv změnit. Máme sílu stvořit peklo a máme sílu stvořit nebe. Proč nesnít jiný sen? Proč nepoužívat mysl, představivost a emoce pro sen nebe?
Použijme představivost a budou se dít obrovské věci. Představme si, že máme schopnost vidět svět jinýma očima, kdykoliv se nám zachce. Pokaždé, když otevřeme oči, vidíme svět kolem nás jinak.
Zavřeme nyní oči, pak je otevřeme a rozhlédněme se. To, co vidíme, je láska vycházející ze stromů, láska přicházející z oblohy. Budeme vnímat lásku ve všem kolem nás. Je to stav požehnáni. Vnímáme ze všeho lásku, tedy i z nás samých a z jiných lidí. I když jsou lidé smutní nebo mají zlost, můžeme za těmito pocity vidět, že vysílají lásku.
Užívejme své představivosti a nových očí. Chci, abyste viděli, že žijete nový život, nový sen, život, v němž nepotřebujete ospravedlňovat svou existenci a v němž jste svobodní, abyste byli tím, kým jste.
Představme si, že máme povolení být šťastní a užívat si života. Náš život je osvobozen od konfliktů s námi samými i s jinými lidmi.
Představme si, .že žijeme beze strachu z projevování našich snů. Víme, co chceme, co nechceme a kdy to chceme. Jsme svobodní, abychom změnili svůj život takovým způsobem, jakým doopravdy chceme. Nebojíme se požádat o to, co potřebujeme, říci ano či ne na cokoliv nebo komukoliv.
Představme si, že žijeme bez obav z toho, že nás ostatní budou soudit. Již neřídíme své chování tím, co by si o nás ostatní pomysleli. Necítíme již odpovědnost za názory druhých. Necítíme žádnou potřebu někoho kontrolovat a ani nikdo nekontroluje nás.
Představme si, že žijeme bez toho, bychom soudili druhé. Dokážeme snadno druhým odpouštět a zdržíme se veškerých soudů. Necítíme potřebu mít pravdu ani nikomu jinému dokazovat, že se mýlí. Vážíme si sami sebe i každého jiného a oni si za to váží nás.
Představme si, že žijeme beze strachu z lásky a beze strachu z toho, že nebudeme milováni. Již se neobáváme, že budeme odmítáni, a necítíme potřebu být přijímáni. Můžeme. říci „miluji tě“ beze studu či ospravedlňování. Můžeme chodit po světě se zcela otevřeným srdcem a nebát se, že nás někdo zraní.
Představme si, že žijeme, aniž bychom se obávali rizika a zkoumání-života. Nebojíme se cokoliv ztratit. Nebojíme se být naživu ve světě a nebojíme se ani zemřít.
Představme si, že máme rádi sami sebe takové, jací jsme. Milujeme své tělo takové, jaké je, a milujeme své emoce takové, jaké jsou. Víme, že jsme dokonalí právě takoví, jací jsme.
Důvod, proč jsem vás požádal, abyste si představili tyto věci, spočívá v tom, že jsou naprosto možné! Můžeme žít ve stavu milosti a blaženosti, ve snu nebe. Ale abychom mohli tento sen prožívat, musíme nejprve pochopit, o co jde.
Schopnost dostat nás do stavu blaženosti má jen láska. Být blažený je jako být zamilovaný. Být zamilovaný je jako být blažený. Vznášíme se v oblacích. Ať se obrátíme kamkoliv, vnímáme lásku. Je zcela možné žít takto pořád. Je to možné, protože jiní to už udělali a od nás se nijak neliší. Žijí v blahu protože změnili své dohody a sní jiný sen.
Jakmile jednou pocítíme, co to znamená žít ve stavu blaha, zamilujeme si to. Budeme vědět, že nebe na zemi je pravda - že nebe doopravdy existuje. Jakmile víme, že nebe existuje, jakmile víme, že je možné v něm zůstat, záleží jen na naší snaze to dokázat. Před dvěma tisíci let nám Ježíš řekl o Království nebeském, o království lásky, ale jen málokdo byl připraven mu naslouchat. Říkali: „O čem to mluvíš? Mé srdce je prázdné, necítím lásku, o které hovoříš, necítím klid, který je v tobě.“ My tak mluvit nemusíme. Jen si představme, že jeho poselství lásky je možné a zjistíme, že je určeno nám.
Svět je krásný a báječný. Když se naším stylem stane láska, může být život velmi snadný. Můžeme neustále milovat. Je to naše volba. Možná nemáme žádný důvod milovat, ale dokážeme milovat, protože nás láska činí šťastnými. Jedině akt lásky vede ke štěstí. Láska nám dá vnitřní klid. Změní naše vnímání všeho.
Na všechno se dokážeme dívat zrakem lásky. Dokážeme si uvědomit, že láska je všude kolem nás. Budeme-li žít tímto způsobem, mlha v naší mysli se rozplyne. Mitote navždy zmizí. Právě o tohle se lidé pokoušejí po celá staletí. Tisíce let hledáme štěstí. Štěstí je ztraceným rájem. Lidé tvrdě pracovali, aby se dostali k tomuto bodu, jenž je součástí evoluce mysli. V tom spočívá budoucnost lidstva.
Tento způsob života je možný a je v našich rukou. Mojžíš jej nazýval Zaslíbená zem, Buddha nirvána, ježíš nebe a Toltékové Nový sen. Naše identita je však naneštěstí smíchána se snem planety. Tam v mlze jsou všechny naše dohody a názory. Cítíme přítomnost parazita a věříme, že to jsme my. Uvolnit se - osvobodit se od parazita a vytvořit si prostor, v němž by bylo možné prožívat lásku - je pak těžké. Jsme připoutáni k Soudci a k Oběti. Utrpení nám dává jistotu, protože ho tak dobře známe.
Žádný důvod trpět však neexistuje. Jediným důvodem, proč trpíme, je naše rozhodnutí, že budeme trpět. Podíváme-li se na svůj život, nalezneme mnoho výmluv, proč trpíme, ale žádný dobrý důvod nenalezneme. Totéž platí o štěstí. Jediným důvodem, proč jsme šťastní, je to, že jsme se rozhodli být šťastní. Štěstí je volba a utrpení právě tak.
Možná nemůžeme uniknout lidskému osudu, ale máme volbu: protrpět si ho, nebo si jej užít. Trpět, nebo milovat a být šťastní. Žít v pekle, nebo žít v nebi. Mojí volbou je žít v nebi. A vaší?
MODLITBY
Udělejte si chvilku, zavřete oči, otevřete srdce a vnímejte všechnu lásku, která z něj vychází.
Chci, abyste se připojili v mysli a srdci k mým slovům a pocítili silné spojení lásky. Společně se pomodlíme, abychom zakusili spojení s naším Stvořitelem.
Soustřeďte pozornost na plíce, jako kdyby existovaly jen ony. Vychutnejte si pocit, kdy se naplní pro nejdůležitější potřebu lidského těla - dýchání.
Zhluboka se nadechněte a vnímejte, jak do plic vstupuje vzduch. Představujte si, že vzduch není nic jiného než láska. Všímejte si spojení mezi vzduchem a plícemi, spojení lásky. Naplňujte plíce vzduchem, dokud nebude mít tělo potřebu vzduch vypudit. Pak vydechněte a znovu si vychutnejte ten požitek. Když vyhovíme jakékoliv potřebě těla, máme z toho požitek. Dýchání nám poskytuje velký požitek. Dýchání nám stačí k tomu, abychom byli neustále šťastní, abychom se těšili ze života. Být naživu je skvělé. Vychutnejte si požitek z toho, že žijete, požitek z toho, že cítíte lásku...
Modlitba za svobodu
Dnes tě, Stvořiteli vesmíru, žádáme, abys k nám přišel a sdílel s námi silné spojení lásky. Víme, že tvým skutečným jménem je Láska, že být s tebou ve spojení znamená sdílet stejné vibrace, stejnou frekvenci, jíž jsi ty, protože jsi jedinou věcí, která ve vesmíru existuje.
Dnes nám pomáhej, abychom byli jako ty, abychom milovali život, abychom byli životem, abychom byli láskou. Pomáhej nám, abychom milovali způsobem, jímž miluješ ty, bez podmínek, bez očekávání, bez závazků, bez jakýchkoliv soudů. Pomoz nám, abychom milovali a přijímali sami sebe bez jakýchkoliv soudů, protože když soudíme sami sebe, shledáme se vinnými a cítíme potřebu být potrestáni.
Pomáhej nám, abychom bezpodmínečně milovali vše, co jsi stvořil, zvláště jiné lidské bytosti, zvláště ty, které žijí okolo nás - všechny naše příbuzné a lidi, které se tak pracně pokoušíme milovat. Protože, když je odmítneme, odmítáme sami sebe, a když odmítáme sami sebe, odmítáme Tebe.
Pomáhej nám, abychom milovali druhé takovým způsobem, který si neklade žádné podmínky. Pomáhej nám, abychom je přijímali takové, jací jsou, bez soudů, protože, když je soudíme, nalézáme na nich vinu, obviňujeme je a cítíme potřebu je potrestat.
Vyčisti nám dnes srdce od všeho emocionálního jedu, který je v nás, osvoboď naši mysl od všech soudů, abychom mohli žít v dokonalém míru a dokonalé lásce.
Dnes je velmi výjimečný den. Dnes opět otvíráme naše srdce lásce tak, abychom si bez jakéhokoliv strachu mohli navzájem říci miluji tě“ a skutečně to tak mysleli. Dnes se ti nabízíme. Přijď k nám, používej náš hlas, naše oči, naše ruce a naše srdce, aby ses podílel na spojení lásky s námi všemi. Dnes nám, Stvořiteli, pomáhej, abychom byli jako ty. Děkujeme ti za všechno, co dnes dostaneme, zvláště za svobodu být tím, kým doopravdy jsme. Amen.
Modlitba za lásku
Podělíme se společně o krásný sen - sen, který si zamilujete tak, že jej budete chtít mít navždy. V tomto snu jsme uprostřed krásného, teplého a slunečného dne. Slyšíme ptáky, vítr a říčku. Jdeme k říčce. Na břehu sedí v meditaci starý muž a my vidíme, že z jeho hlavy vyzařuje krásné pestrobarevné světlo. Snažíme se ho nerušit, ale on vytuší naši přítomnost a otevře oči. Jsou plné lásky a má široký úsměv. Zeptáme se ho, jak je možné, že je schopen vyzařovat takové krásné světlo. Požádáme ho, zda by nás to nenaučil. Odpoví nám, že před mnoha a mnoha lety položil stejnou otázku svému učiteli.
Starý muž začne vyprávět svůj příběh: „Můj učitel si otevřel hruď, vyňal srdce a z něho vycházel krásný plamen. Pak otevřel moji hruď, otevřel mé srdce a vložil do něho malý plamínek. Vložil mi srdce zpět do hrudi a jakmile bylo opět uvnitř, pocítil jsem nesmírnou lásku, protože plamínek, který mi vložil do srdce, byla jeho vlastní láska.
Tento plamínek se rozhoříval v mém srdci stále víc, až se z něho stal obrovský oheň - oheň, který nepálí, ale očišťuje vše, čeho se dotkne. A tento oheň zasáhl všechny buňky mého těla, které mě začaly milovat. Splynul jsem v jednotě se svým tělem, ale má láska neustále vzrůstala. Ten oheň se dotýkal každé emoce v mé mysli a všechny tyto emoce se proměnily v silnou a intenzívní lásku. Miloval jsem naprosto a bezpodmínečně.
Ale oheň stále hořel a já se musel o svou lásku podělit. Rozhodl jsem se, že vložím kousek své lásky do každého stromu, a stromy mě začaly rovněž milovat. Byl jsem zajedno se stromy, ale mou lásku to nezastavilo a ona rostla dále. Vložil jsem kousek lásky do každé květiny, do trávy, do země, a ty mne začaly všechny milovat a já byl s nimi zajedno. Má láska rostla víc a víc a miloval jsem všechna zvířata na světě. Zareagovala na mojí lásku a milovala mne též a byli jsme zajedno. Má láska však rostla stále dál.
Vložil jsem kousek své lásky do každého krystalu, do každého kamene v zemi, do prachu, do kovů, a všechno mne též začalo milovat a já začal být zajedno se zemí. Pak jsem se rozhodl vložit svou lásku do vody, do oceánů, řek, deště i sněhu. A voda mne též začala milovat a byli jsme zajedno. Ale má láska nepřestávala růst. Rozhodl jsem se, že ji předám vzduchu, větru. Pociťoval jsem silné spojení se zemí, s oceány, s přírodou a má láska rostla dál.
Obrátil jsem hlavu k obloze, ke slunci a hvězdám a vložil kousek své lásky do každé hvězdy, do měsíce i slunce a všechny mne začaly milovat. Byl jsem zajedno s měsícem, sluncem a hvězdami, a má láska rostla dál. A tak jsem vložil kousek své lásky do každého člověka a byl jsem zajedno s veškerým lidstvem. Kamkoliv jdu, kohokoliv potkám, spatřím v jeho očích sám sebe, protože jsem díky lásce součástí všeho.“
A pak ten starý muž otevřel svou hruď, vyňal srdce s krásným vnitřním plamenem a vložil ten plamen do našeho srdce. A teď ona láska roste v našem nitru. Nyní jsme zajedno s větrem, vodou, hvězdami, s veškerou přírodou, se všemi zvířaty a lidmi. Cítíme teplo a světlo, které vyzařuje plamen v našem srdci. Z hlavy nám vyzařuje krásné pestrobarevné světlo. Vyzařujeme lásku a modlíme se:
„Děkuji ti, Stvořiteli vesmíru, za dar života, který jsi mi dal. Děkuji ti za to, že jsi mi dal vše, co jsem naléhavě potřeboval. Děkuji ti za příležitost zakoušet toto krásné tělo a tuto báječnou mysl. Děkuji ti za to, že žiješ v mém nitru s veškerou svou láskou, se svým čistým duchem bez hranic, se svým teplým a zářivým světlem.
Děkuji ti za to, že užíváš má slova, mé oči, za užívání mého srdce, abych se mohl kdykoliv a kdekoliv podílet na tvé lásce. Miluji tě takového, jaký jsi, a protože jsem tvým dílem, miluji i sám sebe takového, jaký jsem. Pomoz mi udržet lásku a mír v mém srdci a učinit z této lásky nový styl života, v němž bych mohl žít v lásce po zbytek svých dnů. Amen.
DON MIGUEL RUIZ JE MISTREM TRADIČNÍHO TAJNÉHO učení starých Toltéků. Již více než deset let předává jejich moudrost ve spojení s moderním myšlením svým žákům a vede je k osobní svobodě. Přednáší, vede semináře a cestuje do posvátných míst na celém světě.
Ve čtyřech dohodách odhaluje don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které nás připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody, založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chovaní, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky.
* * *
„Kniha dona Miguela Ruize je mapou cesty k osvícení a svobodě.“
Deepak Chopra, autor knihy The Seven Spiritual Laws of Success a studijní ředitel Chopra Center for Well-Being
„Inspirující kniha s mnoha úžasnými poučeními...“
Wayne Dyer, autor knihy Real Magic
„Ruiz shrnuje v duchu Castanedy základní toltéckou moudrost a vyjadřuje jasně a čistě, co pro muže a ženu znamená žít jako mírumilovní válečníci v moderním světě.“
Dan Millman, autor knihy Way of the Peaceful Warrior and Laws of Spirit
