Praktický průvodce osobní svobodou

ČTYŘI DOHODY

Kniha moudrostí starých Toltéků

DON MIGUEL RUIZ

1997

Ohnivému kruhu

těm, kteří již odešli

těm, kteří jsou zde

těm, kteří teprve přijdou

OBSAH

(*)

Poděkování

Rád bych skromně poděkoval mé matce Saritě, která mne učila bezpodmínečné lásce, otci Jose Luisovi, který mne naučil kázni, dědovi Leonardovi Maciasovi, který mi poskytl klíč k otevření toltéckých tajemství, a synům Miguelovi, Jose Luisovi a Leonardovi.

Rád bych vyjádřil hlubokou náklonnost a ocenění Gaye a Treyovi Jenkinsovým.

Dále bych rád vyjádřil hlubokou vděčnost Janet Millsové - nakladatelce, editorce, věřící osobě. Za osvětlení cesty se cítím rovněž nesmírně zavázán Rayi Chambersovi.

Rád bych také vyjádřil úctu drahé přítelkyni Gini Gentryové, s úžasným „mozkem“, jejíž víra zasáhla mé srdce.

Rád bych vyjádřil též poděkování mnoha lidem, kteří mi z vlastní vůle věnovali čas, srdce a poznatky, jimiž podpořili mé učení. Neúplný seznam obsahuje následující jména: Gae Buckleyová, Ted a Peggy Raessovi, Christinea Johnsonová, Judy „Red“ Fruhbauerová, Vicki Molinarová, David a Linda Dibbleovi, Bernadette Vigilová, Cynthia Woottonová, Alan Clark, Rita Riverová, Catherine Chaseová, Stephanie Bureauová, Todd Kaprielian, Glenna Quigleyová, Allan a Randi Hardmanovi, Cindee Pascoeová, Tink a Chuck Cowgillovi, Roberto a Diane Paezovi, Siri Gian Singh Khalsa, Heather Ashová, Larry Andrews, Judy Silverová, Carolyn Hippová, Kim Hoferová, Mersedeh Kheradmandová, Diana a Sky Fergusonovi, Keri KropidlowsU, Steve Hasenburg, Dara Salourová, Joaquin Galvan, Woodie Bobb, Rachel Guerrerová, Mark Gershon, Collette Michaanová, Brandt Morgan, Katherine Kilgoreová (Kitty Kaur), Michael Gilardy, Laura Haneyová, Marc Cloptin, Wendy Bobbová, Ed Fox, Yari Jaedová, Mary Carroll Nelsonová, Amari Magdelanová, Jane Ann Dowová, Russ Venable, Gu a Maya Khalsovy, Mataji Rosita, Fred a Marion Vatinelliovi, Diane Laurentová, V. J. Polich, Gail Dawn Price, Barbara Simonová, Patti Torresová, Kaye Thompsonová, Ramin Yazdani, Linda Lightfootová, Terry Gorton, Dorothy Leeová, J. J. Frank, Jennifer a Jeanne Jenkinsovi, George Gorton, Tita Weemsová, Shelley Wolfová, Gigi Boyceová, Morgan Drasmin, Eddie Von Sonn, Sydney de Jong, Peg Hackett Cancienneová, Germaine Bautistová, Pilar Mendozová, Debbie Rund Caldwellová, Bea La Scallová, Eduardo Rabasa a The Cowboy.

(**)

Toltékové

Před několika tisíci lety byli Toltékové známí po celém jižním Mexiku jako „ženy a muži poznání“. Antropologové hovoří o Toltécích jako o národu nebo rase, ve skutečnosti to ale byli vědci a umělci, kteří vytvořili společnost zkoumající a uchovávající duchovní poznání a starobylé praktiky. Setkávali se jako mistři (naguálové, šamani) a žáci v Teotihuacánu, ve starém městě pyramid nedaleko Ciudad de México, tam kde se „člověk stává Bohem“.

V průběhu věků byli naguálové nuceni svou starou moudrost uchovávat v tajnosti. Evropská konkvista, spojená s bezuzdným zneužíváním osobní moci několika učedníky toltécké nauky, učinila nezbytným skrývat poznání před těmi, kteří nebyli připraveni jej moudře používat nebo by jej mohli zneužít k osobnímu prospěchu.

Naštěstí bylo ezoterické toltécké poznání uchováváno a přecházelo z generace na generaci prostřednictvím jednotlivých rodů naguálů. Toltécká moudrost byla po staletí zahalena tajemstvím, stará proroctví však předpovídala příchod věku, v němž se toto učení vrátí mezi lidi. Nyní nastal čas, aby se s námi don Miguel Ruiz, naguál z tradice Rytířů orla, o mocné učení Toltéků podělil.

Toltécké poznání vychází ze stejné základní jednoty pravdy jako ostatní posvátné ezoterické tradice na celém světě. Uctívá duchovní mistry, kteří jej učí, ale je to duchovní nauka, ne náboženství. Nejpřesněji lze toto poznání popsat jako způsob života vyznačující se snadnou dostupností štěstí a lásky.

Se zavřenýma očima je žít snadné,

nechápat nic z toho, co vidíme...

JOHN LENNON

(***)

ÚVOD

Kouřové zrcadlo

Před třemi tisíci lety žil v jednom městě obklopeném horami člověk jako vy a já. Studoval, aby se stal šamanem, naučil se poznání svých předků, ale úplně se vším, co se učil, nesouhlasil. V srdci cítil, že musí existovat ještě něco jiného.

Jedné noci, když spal v jeskyni, se mu zdálo, že vidí své spící tělo. Za úplňku vyšel z jeskyně ven. Obloha byla jasná, a tak viděl miliony hvězd. Pak se stalo v jeho nitru něco, co mu navždy změnilo život.

Díval se na své ruce, cítil své tělo a najednou zaslechl vlastní hlas, jak říká: „Jsem stvořen ze světla, jsem stvořen z hvězd.“

Znovu pohlédl na oblohu a uvědomil si, že hvězdy světlo nevydávají, ale že jsou z něj samy stvořeny. „vše vzniká ze světla,“ řekl, „a zbylý prostor není“ prázdný.“ A věděl, že vše, co existuje, je jedinou živou bytostí, a že světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje veškeré informace.

Pak si uvědomil, že i když také on sám je stvořen z hvězd, hvězdami není. „Jsem tím, co je mezi nimi,“ pomyslel si. Nazval proto hvězdy tonálními a světlo mezi hvězdami naguálním. Poznal, že to, co vytvořilo jejich harmonii, je Život nebo Záměr. Bez Života by tonální a naguální neexistovalo. Život je absolutní, nejvyšší silou, Tvůrcem, který vše stvořil.

Toto je, co objevil: Vše, co existuje, je manifestací jediné živé bytosti, které říkáme Bůh. Došel k závěru, že lidské vnímání je pouze světlem vnímajícím světlo. Viděl také, že hmota je zrcadlem - vše je zrcadla, které odráží světlo a vytváří z něj obrazy - a že svět iluze, Sen, je jako kouř, který nám brání vidět, co skutečně jsme. „Skutečné my je čistá láska, čisté světlo,“ řekl.

Toto poznání změnilo jeho život. Jakmile jednou poznal, kým skutečně je, pozoroval jiné lidi a ostatní přírodu a byl udiven tím, co viděl. Ve všem viděl sám sebe - v každém člověku, v každém zvířeti, v každém stromu, ve vodě, v dešti, v oblacích, v zemi. A viděl, že Život míchá tonální a naguální různými způsoby a že má miliardy podob.

V těchto několika okamžicích pochopil vše. Byl velmi rozrušen a srdce měl naplněné mírem. Nemohl se ani dočkat, aby svému lidu řekl, co objevil. Ale neexistovala slova, jimiž by to mohl vysvětlit. Pokoušel se to sdělit jiným, ale nerozuměli mu. Viděli však, že se změnil a že z jeho očí a hlasu vyzařuje cosi krásného. Povšimli si, že již dlouho o nikom a o ničem nevyslovuje žádné soudy. Už nebyl jako ostatní.

Každého dokázal pochopit, ale nikdo nerozuměl jemu. Věřili, že je vtělením Boha, a on se vždy, když to slyšel, usmál a říkal: „Je to pravda. Jsem Bůh. Ale Bohem jste i vy. Jsme stejní, vy a já. Jsme obrazy světla. Jsme Bohem.“ Ale lidé mu stále nerozuměli.

Objevil, že je zrcadlem ostatních lidí, zrcadlem, ve kterém mohl spatřit sama sebe. „Každý je zrcadlem,“ řekl. Viděl sama sebe v každém, ale nikdo neviděl jako sama sebe jeho. Poznal, že každý sní, ale bez vědomí, bez poznání toho, čím skutečně je. Nedokázali ho vidět jako sebe samé, protože mezi zrcadly byla zeď mlhy nebo kouře. A tato zeď byla vytvořena z výkladů obrazů světla - ze Snu lidí.

Pak poznal, že by mohl brzy zapomenout vše, čemu se naučil. Chtěl si zapamatovat všechna vidění, která měl, a rozhodl se proto, že si bude říkat Kouřové zrcadlo, aby vždy věděl, že hmota je zrcadlem a kouř ve volném prostoru je tím, co nám brání, abychom poznali, co jsme. Řekl: „Jsem Kouřové zrcadlo, protože se dívám na sebe ve vás všech, ale nepoznáváme se navzájem kvůli kouři mezi námi. Onen kouř je Sen a zrcadlem jsi ty, když sníš.“

(1)

OCHOČOVÁNÍ A SEN PLANETY

To, co nyní vidíte je jenom Sen. Sníte v bdělém stavu. Snění je hlavní funkcí mysli a mysl sní čtyřiadvacet hodin denně. Sní v bdělém stavu a sní, i když spíte. Rozdíl je v tom, že v bdělém stavu existuje hmotný rámec, který nám umožňuje vnímat věci přímo. Ve spánku tento rámec chybí, proto se naše sny neustále mění.

Lidé sní neustále. Ti, co žili před námi, vytvořili velký vnější sen, kterému budeme říkat sen společnosti nebo sen planety. Sen planety je kolektivním snem miliard menších osobních snů, které společně vytvářejí sen o rodině, o společenství, městě, zemi a také sen o celém lidstvu. Sen planety obsahuje všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, náboženství a různé kultury, způsoby, jimiž se projevuje, její vlády, školy, události a svátky.

Schopnost učit se snít je nám vrozená. Lidé, kteří žili před námi, nás vedou ke způsobu, jak to dělá společnost. Vnější sen má mnoho pravidel a pokaždé, když se narodí nový člověk, upoutáme dětskou pozornost a vložíme tato pravidla do jeho mysli. Vnější sen využívá maminky a tatínka, škol a náboženství k tomu, abychom se naučili, jak snít.

Pozornost je schopnost umožňující nám rozlišovat a zaměřovat se jen na to, co chceme vnímat. Dokážeme vnímat miliony věcí současně, ale s pomocí pozornosti můžeme podržet cokoliv, co chceme vnímat, v popředí své mysli. Dospělí okolo nás upoutají naši pozornost a opakovaně do našich myslí ukládají informace. Takto se učíme všemu, co známe.

Prostřednictvím pozornosti poznáváme celou realitu, celý sen. Naučili jsme se, jak se chovat ve společnosti: v co věřit a v co nevěřit, co je přijatelné a co zase ne, co je dobré nebo špatné, co je krásné a co ošklivé, co je správné a nesprávné. Všechna pravidla, pojmy a poznání, jak se ve světě chovat, už tady byly před námi.

Když jste chodili do školy, seděli jste v lavici a soustřeďovali pozornost na to, co vás učili. V kostele jste věnovali pozornost tomu, co vám říkal kněz. Stejně tak je tomu s matkou a otcem, bratry a sestrami: všichni se snaží upoutat vaši pozornost. Učíme se rovněž, jak upoutat pozornost jiných lidí a rozvíjíme potřebu pozornosti, která nás může činit velmi soutěživými. Děti soupeří o pozornost svých rodičů, učitelů, přátel. „Podívejte se na mě! Podívejte se, co dělám! Haló, jsem tady!“ Potřeba upoutat pozornost se stává velmi silnou a pokračuje i v dospělosti.

Vnější sen upoutává naši pozornost a učí nás, čemu věřit, počínaje jazykem, kterým hovoříme. Jazyk je kód k porozumění a komunikaci mezi lidmi. Každý dopis, každé slovo je ve všech jazycích záležitostí dohody. Když řekneme „stránka knihy“ , slovo stránka je dohoda, které rozumíme. Jakmile pochopíme kód, je naše pozornost upoutána a energie přechází z jedné osoby na druhou. To, že mluvíte svým mateřským jazykem, nebyla vaše volba. Nevybrali jste si ani náboženství nebo morální hodnoty - byly zde již předtím, než jste se narodili. Nikdy jsme neměli možnost zvolit si to, v co věříme nebo nevěříme. Nikdy jsme si nevybrali ani nejmenší z těchto dohod. Nevybrali jsme si dokonce ani vlastní jméno.

Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co věřit, ale souhlasili jsme s informacemi, které nám ze snu planety předávali jiní lidé. Jediný způsob, jak uchovávat informace, je dohoda. Vnější sen může upoutat naši pozornost, ale pokud jej neschválíme, informace o něm neuchováváme. Jakmile něco schválíme, uvěříme v to, a tomu se říká víra. Mít víru znamená bezpodmínečně věřit.

Takto se jako děti učíme. Děti věří všemu, co jim dospělí řeknou. Jako děti s nimi souhlasíme a naše víra je tak silná, že její systém kontroluje náš celý životní sen. To, v co věříme, jsme si nevybrali, ale nebyli jsme také dostatečně silní, abychom se vzbouřili. Výsledkem je, že se tomu podrobíme se souhlasem.

Říkám tomu ochočování lidí. V jeho průběhu se učíme, jak žít a snít. Při ochočování člověka se informace přenášejí z vnějšího snu do vnitřního a vytvářejí náš nový systém víry. Nejprve se dítě učí názvům: máma, táta, mléko, lahvička. Den po dni, doma, ve škole, kostele i v televizi se nám říká, jak máme žít, jaký druh chování je přijatelný. Vnější sen nás učí, jak být člověkem. Máme vypracované představy o tom, co je „žena“ a co je „muž“. A také se učíme hodnotit: sami sebe, sousedy, jiné lidi.

Děti jsou ochočovány stejným způsobem jako pes, kočka nebo kterékoliv jiné zvíře. Abychom psa něco naučili, trestáme ho a odměňujeme. Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejným způsobem jako domestikovaná zvířata: pomocí trestů a odměn. Když uděláme to, co rodiče chtějí, říká se nám „jsi hodný chlapeček“ nebo „jsi hodná holčička“. Když to neuděláme, jsme zlí“.

Když porušujeme pravidla, jsme trestáni; když se jimi řídíme, jsme odměňováni. Trestáni a odměňováni jsme mnohokrát denně. Brzy se naučíme bát se, že budeme potrestáni nebo že nedostaneme odměnu. Odměna je přitom pozornost, které se nám dostává od rodičů či jiných lidí, jako jsou sourozenci, učitelé a přátelé. Tak se rychle vyvine potřeba upoutávat pozornost jiných lidí, abychom dostali odměnu.

Odměna nám dělá dobře, a proto se snažíme dělat to, co po nás jiní chtějí, abychom ji dostali. Ze strachu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jen abychom se zavděčili jiným a byli dostatečně dobří v očích někoho jiného. Pokoušíme se potěšit mámu a tátu, učitele a kněze, a chováme se podle toho. Předstíráme, že jsme něčím, čím nejsme, protože se obáváme, že budeme odmítnuti. Strach z odmítnutí se stává strachem z toho, že nejsme dost dobří. Nakonec se staneme někým, kým nejsme. Staneme se kopií názorů matky, otce, společnosti a náboženství.

Všechny naše normální sklony se v procesu ochočování ztrácejí. Až když jsme dostatečně staří nato, abychom přemýšleli, naučíme se slovo ne. Dospělí říkají: „Nedělej tohle a nedělej tamto.“ Vzbouříme se a řekneme: „Ne!“ Vzbouříme se, protože bráníme svou svobodu. Chceme být sami sebou, ale nedaří se nám to, protože dospělí jsou velcí a silní. Po jisté době začneme mít strach, protože víme, že pokaždé, když uděláme něco špatně, budeme potrestáni.

Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dále napomínat. Nepotřebujeme k tomu matku ani otce, školu ani církev. Jsme tak dobře vycvičení, že se ochočujeme sami. Jsme zvířetem, které se samo domestikuje. Sami se trestáme, když nedodržujeme pravidla přijatého systému víry, sami se odměňujeme, když se chováme jako „hodný chlapeček“ nebo „hodná holčička“.

Systém víry je jako Kniha zákona, která vládne naší mysli. Cokoliv je v této knize, to je bez přemýšlení naší pravdou. Všechny úsudky činíme podle této knihy, a to i tehdy, když nejsou v souladu s naší vnitřní přirozeností. V procesu ochočování jsou do naší mysli naprogramovány i morální zákony jako Desatero. Jedna po druhé vstupují tyto dohody do Knihy zákona a vládnou našemu snu.

V našich myslích je cosi, co hodnotí každého a cokoli dalšího včetně počasí, psa, kočky - všechno. Vnitřní Soudce užívá to, co je v naší Knize zákona, aby soudil vše, co děláme a neděláme, všechno co si myslíme a všechno co cítíme a necítíme. Každý žije pod tyranií tohoto Soudce. Pokaždé, když děláme něco proti Knize zákona, řekne Soudce, že jsme se provinili, musíme být potrestáni a měli bychom se stydět. To se stává mnohokrát denně, den za dnem, po všechna léta našeho života.

Existuje ještě jiná naše část, skrze niž přijímáme rozsudky a která se nazývá Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: „Já ubožák, nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku.“ Velký Soudce s tím souhlasí a říká: „Ano, nejsi dost dobrý.“ A základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali. Tato víra je tak silná, že dokonce i po letech, kdy jsme vystaveni novým názorům a pokoušíme se dojít k vlastnímu rozhodování, zjišťujeme, že nadále kontroluje náš život.

Všechno, co jde proti Knize zákona, vám způsobí zvláštní pocit v okolí žaludku, kterému se říká strach. Porušení pravidel Knihy zákona otevře vaše emociální rány a vy začnete vytvářet emociální jed. Protože vše, co je v Knize zákona, musí být pravdivé, povede vše, co se staví proti ní, k pocitu nejistoty. I kdyby byla Kniha zákona špatná, cítíte se s ní bezpečně.

Z tohoto důvodu potřebujeme k tomu, abychom se postavili proti vlastní víře, více odvahy. I když víme, že jsme si všechny články této víry nezvolili, je zároveň pravda, že jsme se všemi vyjádřili souhlas. Dohoda je natolik silná, že i když chápeme, že její obsah není pravdivý, pociťujeme vinu a stud, když jednáme proti jejím pravidlům. .

Stejně jako vláda řídí sen společnosti legislativou, tak i Kniha zákona ovládá náš osobní sen. Soudce v našem nitru posuzuje vše podle pravidel. Vynáší rozsudky, Oběť trpí vinou a trestem. Ale kdo říká, že je v tomto snu nějaká spravedlnost? Skutečně spravedlivé je platit za každou chybu pouze jednou. Skutečně nespravedlivé je platit za každou chybu vícekrát.

Kolikrát platíme za jednu chybu? Odpověď zní, že tisíckrát. Člověk je jediným tvorem na zemi, který platí tisíckrát za tutéž chybu. Zvířata platí za každou chybu, které se dopustí, pouze jednou. S námi je to jinak. Máme silnou paměť. Uděláme chybu, sami se odsoudíme a potrestáme. Existuje-li spravedlnost, pak by to mělo postačovat, opakování není potřebné. My se ale pokaždé rozpomeneme a znovu se odsoudíme, shledáme vinnými a potrestáme se. Máme-li manželku nebo manžela, kteří nám chybu rovněž připomenou, odsoudíme se ještě jednou. Je to spravedlivé?

Kolikrát necháme platit svého partnera nebo partnerku, své děti nebo rodiče za tutéž chybu? Pokaždé, když si na ni vzpomeneme, je znovu obviníme a pošleme jim všechen emocionální jed; který pociťujeme při nějaké nespravedlnosti, a pak je necháme za stejnou chybu zaplatit znovu. Je to spravedlivé? Soudce v mysli nemá pravdu, protože systém víry, Kniha zákona, jsou špatné. Celý sen je postaven na falešném zákonu. Devadesát pět procent představ uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme.

Ve snu planety je normální, že lidé trpí, žijí ve strachu a vytvářejí emocionální dramata. Osobní lidské sny se liší, ale celkově se většinou jedná o děsivou můru. Podíváme-li se na lidskou společnost, vidíme, že život v ní je nesnadný, protože je ovládán strachem. Na celém světě vidíme lidské utrpení, hněv, mstu, nebezpečné návyky, násilí v ulicích a obrovskou nespravedlnost. Ta se může v různých zemích vyskytovat v různé míře, ale to, co kontroluje vnější sen, je strach.

Srovnáme-li sen lidské společnosti s popisem pekla, který šíří po celém světě náboženství, zjistíme, že se jedná o totožnou věc. Náboženství tvrdí, že peklo je místem trestu, místem strachu, bolesti a utrpení, místem, kde vás pálí v ohni. Oheň vzniká z emocí, které pocházejí ze strachu. Kdykoliv pocítíme hněv, žárlivost nebo nenávist, zakoušíme ve svém nitru oheň. Žijeme ve snu pekla.

Budeme-li považovat peklo za stav mysli, pak je peklo všude kolem nás. Ostatní nás varují, že nebudeme-li dělat to, co podle nich dělat máme, půjdeme do pekla. Ale špatnou zprávou je, že v pekle již jsme, spolu s lidmi, kteří nám říkají, že se do něj dostaneme. Žádný člověk nemůže odsoudit jiného do pekla, protože již v něm jsme. je sice pravda, že nás jiní mohou dostat do ještě hlubšího pekla, ale jenom tehdy, když jim to dovolíme.

Každý člověk má vlastni osobní sen, který je často jako sen společnosti ovládán strachem. Učíme se, abychom snili o pekle v našem životě, v našem osobním snu. Stejný strach se objevuje u každého člověka v různých podobách, ale všichni prožíváme hněv, žárlivost, nenávist, závist a jiné negativní emoce. Náš osobní sen se může rovněž stát stálou noční můrou, jíž trpíme a žijeme ve stavu strachu. Nemáme však zapotřebí, aby byl náš sen noční můrou. je přece možné mít příjemný sen.

Celé lidstvo hledá pravdu, spravedlnost a krásu. Věčně hledáme pravdu, protože věříme jenom ve lži, které jsou uloženy v naší mysli. Hledáme spravedlnost, protože v systému víry, který máme, žádná není. Hledáme krásu, protože nezávisle na tom, jak je nějaký člověk krásný, v jeho krásu nevěříme. Neustále hledáme a hledáme a přitom je již vše v našem nitru. Neexistuje žádná pravda, kterou bychom měli hledat. Ať se otočíme kamkoliv, vidíme pravdu všude, ale s dohodami a představami, které máme uloženy v mysli, ji nepoznáváme.

Nevidíme pravdu, protože jsme slepí. Oslepují nás všechny falešné představy, které máme v mysli. Pociťujeme potřebu mít pravdu a ostatním ji upírat. Důvěřujeme tomu, v co věříme, a naše představy vedou k utrpení. Je to, jako bychom žili v mlze, která nám znemožňuje vidět dále než na špičku vlastního nosu. Žijeme v mlze, která není skutečná. Tato mlha je sen, náš osobní sen života - všeho, v co věříme, představ, které máme, dohod, které jsme uzavřeli s jinými, sami se sebou a dokonce i s Bohem.

Celá naše mysl je mlhou, které Toltékové říkali mitote. Naše mysl je sen, ve kterém hovoří současně tisíc lidí a navzájem si nerozumějí. Toto je stav lidské mysli - velká mitote, která nám brání poznat, co skutečně jsme. V Indii nazývají mitote májou, což znamená iluzi. Je to představa osobnosti o „vlastním já“. Vše, čemu věříme, veškeré pojmy a naprogramování naší mysli, to všechno je mitote. Nevidíme, kým skutečně jsme. Nevidíme, že nejsme svobodní.

Proto se lidé brání životu. Být naživu, to vzbuzuje největší strach, jaký lidé znají. Smrt není naším největším strachem; naším největším strachem je riziko žít - riziko žít a vyjádřit, kým skutečně jsme. Být sám sebou je největší lidský strach. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí. Naučili jsme se žít podle názorů jiných lidí, protože máme strach z toho, že nebudeme přijímáni a že nebudeme pro ostatní dostatečně dobří.

V průběhu ochočování si vytváříme představu, že bychom měli zkoušet být dostatečně dobří. Vytváříme si představu o tom, jací bychom měli být, aby nás všichni přijímali. Zvláště se pokoušíme potěšit ty, kteří nás milují, jako jsou matka a otec, starší bratři a sestry, kněží a učitelé. Když se pokoušíme být se pro ně dostatečně dobří, vytváříme si představu dokonalosti, ale do této představy nezapadáme. Vytváříme tuto představu, ale ona není skutečná. Z tohoto hlediska nebudeme nikdy dokonalí. Nikdy!

Protože nejsme dokonalí, sami sebe odmítáme. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, jak účinně zlomili dospělí naši integritu. Po ochočení už ani trochu nejde o to, abychom byli dostatečně dobří pro někoho jiného. Nejsme dostatečně dobří sami pro sebe, protože nezapadáme do vlastní představy o dokonalosti. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být. Nedokážeme si prominout, že neodpovídáme své představě o tom, jací bychom měli být.

Víme, že nejsme takoví, jak se od nás očekává, a tak se cítíme špatně a nepoctivě, jsme frustrovaní. Pokoušíme se to skrývat a předstírat, že jsme někým, kým nejsme. Výsledkem je pocit neskutečnosti a nasazování společenských masek, abychom jiným zabránili si toho všimnout. Bojíme se, aby někdo jiný nezpozoroval, že nejsme tím, kým předstíráme, že jsme. Posuzujeme ostatní podle své představy dokonalosti, oni však přirozeně naše očekávání nenaplňují.

Ostouzíme sami sebe, abychom potěšili jiné. Aby nás ostatní přijímali, škodíme dokonce i svým fyzickým tělům. Vidíte mladé lidi, kteří berou drogy jen proto, aby je jiní mladí lidé neodmítali. Neuvědomují si, že problém spočívá v tom, že nepřijímají sami sebe. Odmítají sami sebe, protože nejsou tím, kým předstírají, že jsou. Přejí si někým být, ale nejsou jím, a proto v sobě nesou hanbu a vinu. Lidé se donekonečna sami trestají za to, že nejsou tím, kým by podle sebe měli být. Haní sami sebe a nechávají se hanit od jiných.

Nikdo nás ale nepohaní tak, jako my sami. Nutí nás k tomu Soudce, Oběť a systém víry, které máme uvnitř. Je pravda, že potkáváme lidi, kteří říkají, že je haní manžel nebo manželka, matka či otec, ale vy víte, že sami sebe haní více. Způsob, kterým soudíme sami sebe, je nejhorší soud, jaký kdy existoval. Učiníme-li chybu před lidmi, pokoušíme se ji zapřít a zakrýt. Jakmile jsme však sami, stane se Soudce silným, silná je i vina a my se cítíme hloupě, špatně a bezcenně.

Za celý život nás nikdo nepohaní tak, jak se haníme sami. Míra našeho sebehanění je přitom stejná jako ta, kterou bychom tolerovali od někoho jiného. Pohaní-li nás někdo o trochu víc, než jak se haníme sami, pravděpodobně od něj odejdeme. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, vztah s ním nepřerušíme a budeme to snášet donekonečna.

Pokud se haníme opravdu ošklivě, pak budeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás bude bít, pokořovat a kdo s námi bude zacházet jako se špinavým hadrem. Proč? Protože si v našem systému víry řekneme: „Zasloužím si to. Ten člověk mi prokazuje přízeň, že se mnou je. Nejsem hoden lásky a úcty. Nejsem dostatečně dobrý.“

Máme potřebu být přijímáni a milováni, ale nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky máme, tím méně budeme zakoušet sebehanu. Sebehana pochází ze sebeodmítání, a sebeodmítání pochází z toho, že máme představu, co to znamená být dokonalí, ale nikdy tohoto ideálu nedosáhneme. Naše představa dokonalosti je důvodem, proč sami sebe odmítáme; z toho důvodu sami sebe nepřijímáme takové, jací jsme, a nepřijímáme ani jiné lidi takové, jací jsou.

ÚVOD K NOVÉMU SNU

Existují tisíce dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou, s jinými lidmi, s naším snem života, s Bohem; se společností, s partnerem, s dětmi. Ale nejdůležitější jsou ty dohody, které jsme uzavřeli sami se sebou. V těchto dohodách si říkáme, kdo jsme, co cítíme, v co věříme a jak se chceme chovat. Výsledkem je to, čemu říkáme naše osobnost. V těchto dohodách říkáme: „Toto je, co jsem. Toto je, v co věřím. Některé věci mohu dělat a jiné ne. Toto je skutečnost, tamto je fantazie, toto je možné, tamto možné není.“

Jedna taková dohoda by nebyla žádným problémem, ale my uzavíráme mnoho takových dohod, které vedou k našemu utrpení a k tomu, aby se nám v životě nedařilo. Chceme-li žít v radosti a naplnění, musíme nalézt odvahu tyto dohody, které jsou založeny na strachu a berou nám sílu, rozbít. Dohody, které pocházejí ze strachu, nám berou spoustu energie, ale dohody pocházející z lásky nám pomáhají energii uchovat a dokonce získat i nějakou navíc.

Každý z nás se rodí s jistým množstvím osobní síly, které odpočinkem každodenně doplňujeme. Naneštěstí plýtváme naší osobní silou především proto, abychom uzavírali tyto dohody. Naše osobní síla zmizí ve všech dohodách, které jsme uzavřeli, a výsledkem je, že se cítíme bezmocní. Máme jen tolik síly, abychom každý den přežívali, protože většinu z ní užíváme k dodržování dohod, které nás uvěznily ve snu planety. Jak můžeme změnit celý sen našeho života, když nemáme sílu ani k tomu, abychom změnili tu nejmenší dohodu?

Dokážeme-li vidět, že naše dohody vládnou nad naším životem a nemáme-li rádi sen svého života, můžeme dohody změnit. Až budeme k této změně připraveni, pomohou nám čtyři mocné dohody zničit ty, které pocházejí ze strachu a berou nám energii. Pokaždé, když zničíme některou dohodu, vrátí se nám síla, kterou jsme potřebovali k jejímu uzavření.

Přijmeme-li tyto čtyři nové dohody, vytvoříme si dostatek osobní síly, abychom dokázali změnit celý systém svých starých dohod.

Abychom dokázali přijmout Čtyři dohody, budeme potřebovat silnou vůli - ale dokážeme-li s těmito dohodami žít, dojde v našem životě k udivující proměně. Uvidíme, jak se drama pekla rozplývá přímo před našima očima. Místo žití ve snu pekla si vytvoříme nový sen - osobní sen nebes.

Dohoda 1