PRVNÍ DOHODA
Nehřešte slovem
První dohoda je nejdůležitější a je rovněž nejtěžší ji dodržovat. Je tak důležitá, že právě díky ní budeme schopni dosáhnout roviny, kterou nazývám nebem na zemi.
První dohoda spočívá v tom, že nebudeme hřešit slovem. Zní to velmi prostě, ale je v tom obrovská síla.
Proč slovem? Naše slovo je dar, který pochází od Boha. V evangeliu sv. Jana, tam se kde píše o stvoření vesmíru, se říká: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ Slovem vyjadřujeme tvůrčí schopnosti. Právě slovem vše vyjevíme. Nezávisle na jazyku, kterým hovoříme, se naše úmysly projevují slovem. To, o čem sníme, co cítíme a co skutečně jsme, je vyjádřeno slovem.
Slovo není jen zvukem nebo psaným symbolem. Slovo je síla; je to moc, kterou máme k vyjadřování a komunikaci, k přemýšlení a tudíž i k vytváření situací v našem životě. Umíme mluvit. Kteří jiní tvorové na naší planetě to dokážou? Slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme; je to kouzelný nástroj. Ale stejně jako má meč dvě ostří, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo nás zničit. Jedním ostřím je zneužívání slova, což dělá ze života peklo. Druhým ostřím je čistota slova, jejímž prostřednictvím vytváříme pouze krásu, lásku a nebe na zemi. V závislosti na tom, jak je užíváno, může nás slovo osvobodit anebo zotročit ještě více, než si dokážeme představit. Veškerá kouzla, která máme k dispozici, jsou založena na slovech. Naše pozitivní slovo je bílou magií, zneužito se stává magií černou.
I jediné slovo může být tak mocné, že změní nebo zničí životy milionů lidí. Není to tak dávno, kdy jeden muž v Německu pomocí slova manipuloval celou zemí plnou inteligentních lidí. Vedl je do světové války pouhou silou svého slova. Přesvědčil jiné, aby se dopouštěli těch nejzrůdnějších násilných činů. Slovem vybudil lidský strach a výsledkem byl výbuch války a zabíjení. Po celém světě zabíjeli lidé jiné lidi, protože ze sebe měli navzájem strach. Hitlerovo slovo, založené na představách a dohodách, které probouzely strach, si budou lidé pamatovat celá staletí.
Lidská mysl je jako úrodná půda, do které jsou neustále zasívána semena. Semeny jsou názory, ideje a pojmy. Zalijete semínko, myšlenku, a ta roste. Slovo je jako semínko a lidská mysl je tak plodná! Jediným problémem je, že je až příliš úrodná pro semínka strachu. Každá lidská mysl je plodná, ale pouze pro ta semínka, na která je připravena. Důležité je vědět, pro jaký druh semínek je vhodná a připravit ji na přijímání semínek lásky.
Vezměme si jako příklad Hitlera. Zasel všechna ta semínka strachu, která pak vyrostla a vedla k masovému ničení. Když vidíme děsivou moc slova, musíme si uvědomit, jaká síla vychází z našich úst. Strach nebo pochybnost zaseté do naší mysli vytvářejí nekonečné drama událostí. Slovo je jako kouzlo. Lidé ho používají jako černí mágové a bezmyšlenkovitě se navzájem zaklínají.
Každý člověk je kouzelníkem. Svým slovem můžeme bud někoho zaklít, nebo ho z nějakého zakletí osvobodit. Svými názory kolem sebe neustále šíříme kouzla. Příklad: spatřím přítele a řeknu mu, co mě právě napadlo. Řeknu: „Vypadáš nějak špatně. Nemáš rakovinu?“ Jestliže se s tím ztotožní, do roka ji dostane. Taková je síla slova.
V průběhu našeho ochočování vyslovují naši rodiče a sourozenci své názory o nás, aniž by o nich přemýšleli. Uvěřili jsme těmto názorům a žijeme ve strachu z nich, například věříme, že neumíme dobře plavat, že nejsme dobří v nějakém jiném sportu nebo že neumíme psát. Někdo vyjádří svůj názor a řekne: „Podívejte se, tohle je ošklivá dívka!“ Dívka to slyší, uvěří, že je ošklivá, a vyroste s touto představou. Nezáleží na tom, zda je nebo není krásná, protože jakmile je tento soud vysloven, uvěří, že je ošklivá. To je ono kouzlo, kterým je zakleta.
Upoutáním pozornosti může slovo vstoupit do naší mysli a změnit vše k horšímu nebo lepšímu. Další příklad: věříte, že jste hloupý, a věříte tomu tak dlouho, jak si jen pamatujete. Tato dohoda může být velmi lstivá a způsobí, že spoustu věcí děláte určitým způsobem jen proto, abyste se ujistil, že hloupý skutečně jste. Něco uděláte a pomyslíte si: „Chtěl bych být chytrý, ale jsem hloupý, protože jinak bych to neudělal.“ Mysl se může vydat do stovek různých směrů a my přitom strávíme velkou část života vírou ve svou hloupost.
Pak jednoho dne někdo upoutá vaši pozornost a použije slovo, kterým vám dá najevo, že hloupý nejste. Uvěříte tomu, co ten člověk říká, a máte novou dohodu. Výsledkem je, že již nemáte pocit, že jste hloupý nebo děláte věci hloupě. Kouzlo je zlomeno a to jen silou slova. Když ale věříte, že jste hloupý, a někdo upoutá vaši pozornost a řekne: „Ano, jsi skutečně ten nejhloupější člověk, jakého jsem kdy potkal;“ dohodu tím ještě posílí.
Náboženství hovoří o hříchu a hříšnících, ale vysvětleme si, co to doopravdy znamená hřešit. Hřích je vše, čím se proviníme sami proti sobě. Všechno, o čem si myslíte nebo říkáte, že se děje proti vám, je hřích. Stavíme se proti sobě, když se kvůli něčemu odsuzujeme nebo obviňujeme. Existence bez hříchu je přesným opakem. Nehřešit znamená, že nejdeme proti sobě. Když jsme bez hříchu, přebíráme odpovědnost za své činy, ale nesoudíme se ani neobviňujeme.
Z tohoto hlediska se celé pojetí hříchu mění z čehosi morálního či náboženského v něco, co dává větší smysl. Hřích začíná tím, že sami sebe odmítáme. Sebeodmítání je největším hříchem, který můžeme spáchat. V náboženských pojmech je sebeodmítání „smrtelným hříchem“, který vede ke smrti. Být bez hříchu na druhé straně znamená cestu k životu.
Nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě. Potkám-li vás na ulici a řeknu vám, že jste hloupý, vypadá to, že jsem použil slovo proti vám. Ale ve skutečnosti jsem použil slovo proti sobě, protože mě kvůli tomu začnete nenávidět a vaše nenávist pro mě není ničím dobrým. Když se proto rozzlobím a svým slovem k vám vyšlu emocionální jed, používám slovo proti sobě. Pokud se mám rád, vyjádřím tuto lásku při vzájemných stycích s vámi a budu pak slovem nehřešící, protože můj čin vyvolá podobnou reakci. Budu-li mít rád vás, budete i vy mít rádi mne. Urazím-li vás, urazíte mě také. Budu-li vám vděčný, budete vděční i vy mně. Budu-li se k vám chovat sobecky, budete se chovat sobecky ke mně. Použiji-li slovo, abych vás očaroval, očarujete i vy mne.
Nehřešit slovem je správné využívání naší energie; znamená to využívat energii ve směru pravdy a lásky k sobě. Uzavřeme-li se sebou dohodu, že nezhřešíme slovem jen s tímto úmyslem, bude z nás vycházet pravda a zbaví nás veškerého emocionálního jedu, který v nás byl. Ale uzavření této dohody je obtížné, protože jsme se naučili činit pravý opak. Navykli jsme si při komunikaci s jinými a především sami se sebou lhát. Hřešíme slovem.
Síla slova je v pekle vždy zneužívána. Používáme slovo ke klení, obviňování, ničení. Užíváme je ovšem také správně, ale nikoliv příliš často. Většinou používáme slovo k šíření našeho osobního jedu - k vyjádření hněvu, žárlivosti, závisti a nenávisti. Slovo je čisté kouzlo - nejmocnější dar, který jsme my lidé dostali - a užíváme jej proti sobě. Plánujeme pomstu. Vytváříme slovem chaos. Užíváme slovo k vyvolávání nenávisti mezi různými rasami, mezi různými národy, mezi rodinami, mezi státy. Zneužíváme slovo velice často a tímto zneužíváním vytváříme a zvěčňujeme sen pekla. Zneužíváním slova se navzájem strháváme dolů a udržujeme se ve stavu strachu a pochybnosti.
Protože slovo je kouzlo, které lidé vlastní, a zneužívání slova je černá magie, používáme neustále černou magii, aniž bychom vůbec věděli, že naše slovo je kouzlem.
Jedna inteligentní žena s dobrým srdcem měla dceru, kterou zbožňovala a milovala. Jednoho večera se po špatném dni v práci vrátila domů, unavená, plná emocionálního napětí a se strašnou bolestí hlavy. Potřebovala klid a ticho, ale dcera si radostně prozpěvovala a poskakovala. Neuvědomovala si, jak se její matka cítí; byla ve svém světě, ve vlastním snu. Cítila se báječně, a tak skákala a zpívala stále hlasitěji a dávala tak najevo svou radost a lásku. Zpívala tak hlasitě, že matku rozbolela hlava ještě víc, až se v jistém okamžiku přestala ovládat. Zlostně pohlédla na svou krásnou dcerušku a řekla: „Zavři hubu! Máš hnusnej hlas. Mohla bys už konečně přestat?“
Pravdou je, že v té chvíli matka netolerovala jakýkoliv hluk, ale nebyla pravda, že dcera má ošklivý hlas. Ale ta věřila tomu, co jí matka řekla, a v tom okamžiku se sebou uzavřela dohodu. Poté dlouho nezpívala, protože věřila, že má ošklivý hlas a každého, kdo by ji slyšel, by to otravovalo. Ve škole byla ostýchavá a když byla požádána, aby zazpívala, odmítala.
Bylo pro ni dokonce obtížné hovořit s jinými lidmi. Všechno se v důsledku této nové dohody v děvčátku změnilo: věřilo, že musí potlačovat své emoce, aby bylo přijímáno a milováno.
Kdykoliv slyšíme nějaký názor a uvěříme mu, uzavíráme dohodu, která se stává součástí našeho systému víry. Toto děvčátko vyrostlo, a i když mělo krásný hlas, nikdy již nezpívalo. Z jediného kouzla se vyvinul celý komplex. A tímto kouzlem ji očaroval ten, kdo ji nejvíce miloval: její vlastní matka. Matka si neuvědomila, co svým slovem způsobila. Nevšimla si, že použila černou magii a začarovala svou dceru. Nevěděla o síle svého slova, a proto ji z toho nelze vinit. Udělala totéž, co jí samé činili mnoha způsoby její matka, otec a jiní lidé. Zneužila slovo.
Kolikrát toto provedeme vlastním dětem? Projevujeme před nimi tento typ názorů a naše děti pak v sobě nesou černou magii celá léta. Lidé, kteří nás milují, na nás aplikují černou magii, ale nevědí o tom. Proto jim to musíme prominout; nevědí, co činí.
Jiný příklad: Ráno se probudíte a cítíte se šťastná. Je vám báječně a strávíte jednu nebo dvě hodiny před zrcadlem, líčíte se a oblékáte. Pak vám jedna z vašich nejlepších kamarádek řekne: „Co se ti stalo? Vypadáš tak ošklivě. A ty šaty, co máš na sobě, vždyť v nich vypadáš směšně.“ A je to. Po zbytek dne jste dole v pekle. Možná vám to kamarádka řekla jen proto, aby vás ranila. A to se jí povedlo. Vyjádřila názor s veškerou silou, která za slovem stojí. Jestliže k tomu přistoupíte takhle, stává se váš názor černou magií.
Tyto typy kouzel je obtížné rozbít. Jediná věc, kterou můžeme udělat, je uzavřít novou dohodu za loženou na pravdě. Pravda je nejdůležitější částí to ho, abychom slovem nehřešili. Na jednom ostří meče jsou lži, které vytvářejí černou magii, na druhém ostří je pravda, která má sílu zničit kouzlo černé magie. Jediné, co nás může osvobodit, je pravda.
Pohlédněme na každodenní lidské kontakty a představme si, kolikrát asi začarujeme někoho jiného svým slovem. Za čas se z toho stává nejhorší podoba černé magie, která se jmenuje pomluva.
Pomluva je černou magií v té nejhorší podobě, protože je čistým jedem. Dohoda nás naučila, jak pomlouvat. Když jsme byli dětmi, slyšeli jsme, jak dospělí kolem nás neustále někoho pomlouvají a otevřeně vyjadřují názory o druhých lidech. Vyjadřovali dokonce názory na lidi, které vůbec neznali. Emocionální jed byl předán společně s názory a my jsme se naučili pokládat to za normální způsob komunikace.
Pomlouvání se stalo v lidské společnosti hlavní formou komunikace. Stalo se způsobem, který nás navzájem sbližuje, protože nám dělá dobře, když vidíme, že se někdo jiný cítí stejně špatně jako my. Existuje jedno staré rčení, že „trápení má rádo společnost`; lidé, kteří trpí v pekle, nechtějí být sami. Strach a utrpení jsou důležitou součástí snu planety; jsou tím, čím nás sen planety drží dole.
Přirovnáme-li lidskou mysl k počítači, lze pokládat pomluvu za počítačový virus. Virus je kusem počítačového jazyka napsaného ve stejné řeči jako jiné kódy, ale s úmyslem uškodit. Tento kód je vpašován do programu počítače, když to nejméně očekáváme a většinou i bez našeho vědomí. Poté, co se ocitl uvnitř, přestane počítač fungovat nebo pracovat správně, protože kódy jsou natolik promíchány s konfliktními zprávami, že se nedopracujeme použitelných výsledků.
Lidská pomluva funguje stejným způsobem. Dostanete se například do jiné třídy a máte nového učitele. Už dlouho jste se na to těšili. Hned první den potkáte někoho, kdo již do té třídy chodil, a ten vám řekne: „Ten učitel, to byl takovej namyšlenej kretén! Vůbec nevěděl, o čem mluví, a byl taky perverzní, tak si na něj dej pozor!“
Toto slovo a jeho emocionální kód se do vás okamžitě vryjí, ale neuvědomíte si, co k tomu onoho člověka motivovalo, když vám to říkal. Možná měl vztek, že se mu ve škole nedařilo, nebo založil svůj názor jen na strachu a předsudcích, ale protože vy jste se naučil již jako dítě informace vstřebávat, určitá vaše část pomluvě uvěří. Když pak přijdete do třídy, cítíte, jak se ve vás jed rozlévá, a neuvědomujete si, že vidíte učitele očima člověka, který ho pomluvil. Pak se o učiteli začnete bavit s jinými lidmi ve třídě a oni začnou vidět učitele ve stejném světle: jako kreténa a perverzního člověka. Začnete školu nenávidět a brzy se rozhodnete, že jí necháte. Obviňujete učitele, ale měli byste obviňovat pomluvu.
Všechen tento zmatek může způsobit jeden malý informační virus. Jeden kousek zavádějící informace může zničit komunikaci mezi lidmi, způsobit, že každý člověk, kterého se dotkne, bude nakažen a nakazí další. Představme si, že pokaždé, když před námi lidé někoho pomlouvají, propašují do naší mysli nějaký virus, který způsobí, že myslíme stále méně jasně. Pak si představme, že abychom se zbavili svého zmatku, pomlouváme a šíříme virus dále.
A teď si představme, že tomu tak je v nekonečném řetězci mezi všemi lidmi na zemi. Výsledkem je svět plný lidí, kteří mohou dostávat informace jen z okruhu, který je naplněn jedovatým, nakažlivým virem. Tento jedovatý virus je tím, čemu Toltékové říkali mitote - chaosem tisíce různých hlasů, které se v mysli pokoušejí mluvit současně.
Ještě horší jsou černí mágové –“počítačoví hackeři“, kteří šíří viry záměrně. Vzpomeňme si na dobu, kdy jsme my sami nebo někdo, koho známe, byli na někoho rozzlobení a chtěli se mu pomstít. Ze mstivosti jsme tomu člověku něco řekli nebo něco jedovatého o něm rozšířili s úmyslem, aby o sobě smýšlel špatně. Jako děti to děláme zcela bezmyšlenkovitě, ale jak stárneme, je naše snaha pokořit jiné lidi rafinovanější. Pak lžeme sami sobě a říkáme, že si ten člověk zasloužil spravedlivý trest za své špatné činy.
Když vidíme svět očima počítačového viru, je snadné ospravedlnit si i to nejkrutější jednání. Co však nevidíme je, že se prostřednictvím zneužívání slova dostáváme hlouběji do pekla.
Léta nás pomlouvali a začarovávali pomocí slov jiní lidé, ale totéž jsme činili i sami sobě tím, jak jsme slova používali. Hovoříme k sobě neustále a většinou říkáme věci jako: ,No tedy! Jsem pěkně tlustej a ošklivej. Stárnu a padají mi vlasy. Jsem hloupej, nikdy nic nepochopím. Nikdy nebudu dost dobrý, nikdy se nestanu dokonalým.“ Chápete nyní, jak užíváme slovo sami proti sobě? Musíme začít chápat, co je slovo a co dělá. Pokud porozumíme první dohodě, nehřešit slovem, začneme si uvědomovat, jak se v našem životě vše mění. Nejprve se změní způsob, kterým zacházíme sami se sebou, a později i způsob, jímž zacházíme s jinými lidmi, zvláště s těmi, které nejvíc milujeme.
Vzpomeňme si jen, kolikrát jsme pomluvili člověka, kterého máme nejvíce rádi, jen proto, abychom získali podporu druhých pro naše stanovisko. Kolikrát jsme upoutali pozornost jiných lidí a šířili jed o někom, koho milujeme, abychom prosadili svůj názor? Náš názor je ale jenom naším hlediskem. Není nutně pravdivý. Náš názor vychází z naší víry, našeho vlastního ega a našeho vlastního snu. Vytváříme veškerý tento jed a šíříme jej mezi jiné jen proto, abychom prosadili své hledisko.
Když nebudeme hřešit slovem, poskytne nám to rovněž imunitu vůči tomu, že nás někdo negativně očaroval. Negativní idea vstoupí do naší mysli jen tehdy, když je tam pro ni úrodná půda. Když přestaneme hřešit slovem, není již v naší mysli úrodná půda pro slova, která pocházejí z černé magie. Místo toho je v ní úrodná půda pro slova, která přicházejí z lásky. Míru čistoty svého slova můžete měřit úrovní své sebelásky. Jak moc se máme rádi a jaké máme o sobě pocity je v přímém poměru ke kvalitě a integritě našeho slova. Když nehřešíme slovem, cítíme se dobře, jsme klidní a šťastní.
Sen pekla můžeme překonat pouhým uzavřením dohody, že nebudeme hřešit slovem. Právě teď zasívám toto semínko do vaší mysli. Zda semínko vzejde či nikoliv, závisí na tom, jak úrodná je vaše mysl pro semínko lásky. Záleží na vás, zda uzavřete dohodu:
Já sám svým slovem nezhřeším. Pečujte o toto semínko, a jak bude ve vaší mysli růst, vytvoří další semínka lásky, která nahradí semínka nenávisti. Tato první dohoda změní druh semen, pro které je vaše mysl úrodná.
Nehřešme slovem. Toto je první dohoda, kterou bychom měli uzavřít, pokud se chceme osvobodit, pokud chceme být Mastní, pokud chceme překročit rovinu existence, která je peklem. Je to velmi silná dohoda. Užívejme slovo správným způsobem. Užívejme slovo ke sdílení naší lásky. Užívejme bílou magii a začněme sami se sebou. Řekněme si, jak jsme báječní, jak jsme velcí. Řekneme si, jak moc se máme rádi. Použijme slovo, abychom rozbili ony nepatrné, maličké dohody, které nám působí utrpení.
Je to možné. Je to možné proto, že já jsem to udělal a přitom nejsem o nic lepší než vy. Ano, jsme naprosto stejní. Máme stejné mozky, stejná těla, protože jsme lidé. Když jsem já dokázal zničit tyto dohody a vytvořit nové, pak vy můžete dokázat totéž. Jestliže já nehřeším slovem, proč byste měli vy? Jen tato jediná dohoda může změnit celý váš život. Nehřešit slovem nás přivede k osobní svobodě, k obrovskému úspěchu a blahobytu; dokáže nás zbavit veškerého strachu a změnit život v radost a lásku.
Jen si představme, co můžeme dokázat, když přestaneme hřešit slovem. S čistým slovem překročíme sen strachu a budeme žít jiným životem. Můžeme žít v nebi uprostřed tisíců lidí žijících v pekle, protože budeme vůči peklu imunní. Můžeme dosáhnout království nebeského pouze touto jedinou dohodou: nebudeme hřešit slovem
(3)
DRUHÁ DOHODA
Neberte si nic osobně
Další tři dohody se rodí z první dohody. Druhá zní: neberte si nic osobně.
Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. Když použijeme předchozí příklad, potkám-li vás na ulici a řeknu: ,Hej, ty seš ale blbej,“ aniž bych vás znal, není to o vás, je to o mně. Jestliže si to vezmete osobně, pak snadno uvěříte, že jste blbec. Možná si pro sebe pomyslíte: „Jak to ví? Je snad jasnovidec, nebo to může vidět každej, jakej jsem blbec?“
Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoliv, co se řekne. Jakmile souhlasíme, prostupuje nás jed, a jsme v pasti snu pekla. To, co nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost neboli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se tyká „nás“. V průběhu naší výchovy - našeho ochočování - se učíme brát všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my!
Ale nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na základě předpokladu, že ostatní vědí, co je v našem světě, a pokoušíme se vnutit jejich světu náš svět.
I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají, co dělají a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování.
Vyjádří-li někdo před námi svůj názor a řekne: „Hele, zdá se mi, že jsi přibral,“ neberme to osobně, protože je pravdou, že se ten člověk zabývá vlastními pocity a názory. Pokouší se nám poslat jed a budeme-li si to brát osobně, pak se k nám jed dostane a stane se naším. Pojímání věcí osobním způsobem z nás učiní snadnou kořist těchto predátorů, černých mágů. Mohou snadno upoutat naši pozornost jedním nepatrným názorem a pak do nás cpát jakýkoliv jed. A protože si to bereme osobně, skočíme jim na to.
Spolkneme všechno jejich emocionální svinstvo, a to se pak stane naším svinstvem. Pokud to však nebereme osobně, jsme imunní i uprostřed pekla. Imunita vůči jedu uprostřed pekla je darem této dohody.
Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí. Snažíme se pak jiné přesvědčit tím, že prezentujeme své názory. Ale cokoliv cítíme a děláme je jen projekcí našeho osobního snu, odrazem našich vlastních dohod. To, co říkáme a děláme a názory, které máme, jsou v souladu s dohodami, které jsme uzavřeli - a tyto názory s námi nemají nic společného.
To, co si o mně myslíte, není pro mě důležité, neberu si to osobně. Když lidé říkají: „Migueli, ty jsi nejlepší,“ neberu to osobně a právě tak neberu osobně, když říkají: „Migueli, ty jsi ze všech nejhorší.“ Vím, že když budete šťastní, budete mi říkat: „Migueli, ty jsi anděl!“ Ale když se na mě rozzlobíte, budete říkat:
Migueli, ty jsi skutečný ďábel! Jsi nechutný! Jak můžeš říkat takové věci?“ Ať tak či onak, mě se to netyká, protože vím, co jsem. Necítím potřebu být přijímán. Necítím potřebu, aby mi někdo říkal: „Migueli, ty si vedeš naprosto skvěle! Jak jsi tohle mohl dokázat?“
Ne, neberu to osobně. Ať již si myslíte nebo cítíte cokoliv, vím, že je to váš, nikoliv můj problém. Je to způsob, kterým vidíte svět. Není to nic osobního, protože se zabýváte sami sebou, nikoliv mnou. Také ostatní lidé budou mít v souladu se svým systémem víry vlastní názory, takže nic z toho, co si o mně myslí, není doopravdy o mně, ale o nich samých.
Můžete mi dokonce říci: „Migueli, to, co jsi řekl, mě zranilo.“ Ale to, co jsem řekl, není tím, co vás zranilo; máte rány, kterých jsem se dotkl tím, co jsem řekl. Zraňujete se sami. Neexistuje způsob, jímž bych to mohl brát osobně. Nikoliv proto, že bych vám nevěřil nebo nedůvěřoval, ale protože vím, že vidíte svět jinýma, to je svýma očima. Vytváříte si v mysli celý obraz nebo film a v tomto filmu jste režiséry, producenty i hlavními herci nebo herečkami. Každý jiný je jen vedlejším hercem nebo herečkou. Je to váš film.
Způsob, jakým vidíte tento film, je v souladu s dohodami, které jste uzavřeli se životem. Vaše hledisko je pro vás něčím osobním. Není to ničí pravda, jen vaše. Když se pak na mne rozzlobíte, vím, že se zabýváte sami sebou. Jsem pro vás záminkou, abyste se mohli rozzlobit. A rozzlobíte se, protože se něčeho obáváte, protože máte strach. Kdybyste neměli strach, tak byste se na mě nerozzlobili. Kdybyste neměli strach, nemohli byste mne nenávidět. Kdybyste neměli strach, nežárlili byste ani byste nebyli smutní.
Kdybyste žili beze strachu, kdybyste milovali, nezbylo by pro negativní emoce žádné místo. Kdybyste žádnou z těchto emocí nepociťovali, bylo by logické, že byste se cítili dobře. Když se cítíte dobře, je dobré všechno okolo vás. Když je vše kolem vás báječné, činí vás vše šťastnými. Milovali byste vše okolo sebe, protože byste milovali sami sebe. Protože se máte rádi takoví, jací jste. Protože jste sami se sebou spokojení. Protože jste šťastní se svým životem. Jste spokojení s filmem, který vytváříte, spokojení se svými dohodami se životem. Jste klidní a šťastní. Žijete v požehnaném stavu, v němž je všechno báječné a krásné. V tomto požehnaném stavu milujete vše, co vnímáte.
Ať již lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Když nám budou říkat, jak jsme báječní, neříkají to kvůli nám. My víme, že jsme báječní. Není třeba čekat, až nám jiní lidé řeknou, že jsme báječní. Neberme nic osobně. I kdyby někdo vzal revolver a střelil mě do hlavy, ani tento extrém neznamená nic osobního.
Také názory, které máme o sobě, nejsou nezbytně pravdivé; proto nemusíme brát vše, co nám probíhá hlavou, osobně. Mysl má schopnost hovořit sama k sobě, ale má i schopnost přijímat informace, které přicházejí z jiných říší. Někdy zaslechneme v mysli nějaký hlas a jsme zvědaví, odkud asi přichází. Tento hlas může přicházet z jiné reality, ve které existují živé bytosti podobné lidským. Toltékové těmto bytostem říkali Spojenci. V Evropě, Africe a v Indii jim říkají Bůh, Bozi.
Naše mysl může existovat na úrovni Bohů. Naše mysl také žije v tomto rozměru a dokáže jej vnímat. Mysl vidí očima a vnímá probouzející se skutečnost. Mysl žije ve více než v jedné dimenzi. Mohou být období, kdy máme nápady, které nevznikají v naši mysli, ale vnímáme je naší myslí. Máme právo těmto hlasům věřit nebo nevěřit, máme rovněž právo nepřijímat je osobně. Máme volbu, zda hlasům, které slyšíme v mysli, uvěříme nebo ne, stejně jako si můžeme vybrat, čemu věřit a s čím souhlasit ve snu planety.
Mysl může rovněž naslouchat sama sobě a hovořit sama se sebou. Je rozdělená stejně jako naše tělo.
Stejně jako si můžeme říci ,mám jednu ruku a mohu si jí potřást druhou rukou“, může mysl také hovořit sama se sebou. Jednou částí mysli je řeč a druhou částí naslouchání. Když hovoří současně tisíc částí naší mysli, je to velký problém. Říká se tomu mitote. Pamatujete?
Mitote můžeme přirovnat k obrovskému tržišti, kde hovoří a smlouvají tisíce lidí najednou. Každý má jiné myšlenky a pocity, každý má jiný názor. Naprogramování mysli - veškeré ty dohody, které jsme uzavřeli, - nemusí být nutně celkově slučitelné. Každá dohoda je samostatná živá bytost, má vlastní osobnost a vlastní hlas. Existují konfliktní dohody, které se neustále staví proti jiným dohodám, až z toho vznikne v mysli velká válka. Mitote je důvodem, proč lidé pořádně nevědí, co chtějí. Nesouhlasí spolu navzájem, protože existují části mysli, které chtějí jednu věc, a jiné části, které chtějí přesný opak.
Některá část mysli má námitky k jistým myšlenkám a činům a jiná část mysli podporuje činy opačných myšlenek. Všechny tyto malé živé bytosti vytvářejí vnitřní konflikt, protože jsou živé a každá má vlastní hlas. Pouze když si sepíšeme inventář našich dohod, objevíme všechny tyto konflikty v mysli a nakonec z chaosu mitote vytvoříme řád.
Neberme si nic osobně, protože bychom tím trpěli kvůli něčemu, co za to nestojí. Lidé mají na utrpení v různých rovinách a stupních návyk a navzájem se v něm udržují. Lidé souhlasí s tím, že si budou navzájem pomáhat v tom, aby trpěli. Máme-li potřebu být uráženi, snadno najdeme lidi, kteří nás budou urážet. A podobně - jestliže budeme s lidmi, kteří potřebují trpět, něco v nás způsobí, že je budeme urážet. Je to jako kdyby měli na zádech cedulku, na které je napsáno: „Nakopněte mne, prosím!“ Vyžadují pro své utrpení ospravedlnění. Jejich návyk na utrpení není ničím jiným než dohodou, která se každý den obnovuje.
Ať půjdeme kamkoliv, nalezneme všude lidi, kteří nám budou lhát, a jak bude naše uvědomění růst, povšimneme si, že lžeme také sami sobě. Neočekávejme od lidí, že nám budou říkat pravdu, protože sami sobě také lžou. Musíme důvěřovat sami sobě a vybrat si, zda budeme či nebudeme věřit tomu, co nám někdo říká.
Když skutečně uvidíme jiné lidi takové, jací jsou, aniž bychom to brali osobně, nemůže nás nikdy zranit nic z toho, co říkají nebo dělají. I když nám lžou, je to v pořádku. Lžou nám, protože mají strach. Mají strach z toho, abychom neobjevili, že nejsou dokonalí. Je bolestivé sejmout tuto společenskou masku. Říkají-li lidé jednu věc, ale dělají jinou, budete lhát sami sobě, když nebudete naslouchat jejich činům. Jsme-li k sobě pravdiví, ušetříme si spoustu citových traumat. Říkat sami sobě pravdu bolí, ale není třeba se k bolesti připoutat. Vyléčení je na cestě a je jen záležitostí času, kdy se náš život zlepší.
Pokud s námi někdo nezachází s láskou a úctou, můžeme pokládat za dar, jestliže se vzdálí. Pokud takový člověk neodejde, budeme s ním určitě snášet utrpení ještě mnoho let. Když odejde, bude to chvíli bolet, ale naše srdce se nakonec zahojí. Pak si budeme moci vybrat to, co skutečně chceme. Zjistíme, že máme-li učinit správnou volbu, nepotřebujeme důvěřovat jiným tolik jako sami sobě.
Až si z toho, že nic nebereme osobně, vytvoříme silný zvyk, vyhneme se v životě mnoha nepříjemnostem. Náš hněv, žárlivost a závist zmizí, a nebudeme-li brát věci osobně, jednoduše zmizí i náš smutek.
Jestliže učiníme z této druhé dohody návyk, zjistíme, že nás už nic nemůže dostat zpátky do pekla. Když nebudeme brát nic osobně, dostane se nám obrovského množství svobody. Budeme imunní vůči černým mágům a nedotkne se nás žádné kouzlo, i kdyby bylo sebesilnější. Celý svět nás může pomlouvat, ale jestliže to nebudeme brát osobně, zůstaneme imunní. Někdo nám může záměrně poslat emocionální jed, ale nebudeme-li to brát osobně, nepřijmeme jej. Když si emocionální jed nevezmeme, začne působit ještě hůře v odesilateli, ale nikoliv však v nás.
Uvidíte, jak je tato dohoda důležitá. Nebrat si nic osobně vám pomůže rozbít mnoho návyků a rutin, které vás drží v pasti snu pekla a způsobují zbytečné utrpení. Jestliže budete praktikovat tuto druhou dohodu, začnete rozbíjet tucty nepatrných, maličkých dohod, kvůli kterým trpíte. A jestliže uskutečníte obě dvě první dohody, rozbijete sedmdesát pět procent nepatrných, maličkých dohod, které vás drží uvězněné v pekle.
Napišme si tuto dohodu na papír a ten připevněme magnetem na ledničku, aby nám neustále připomínal: neberme si nic osobně.
Učiníme-li z toho návyk, nebudeme se muset zabývat tím, zda máme důvěřovat tomu, co nám kdo říká nebo co dělají jiní. K zodpovědné volbě budeme potřebovat jen důvěru v sama sebe. Nemáme nikdy odpovědnost za činy druhých, neseme odpovědnost jen za ty své. Když to doopravdy pochopíme, nebudou nás zraňovat lehkomyslné komentáře nebo skutky druhých.
Budeme-li tuto dohodu dodržovat, můžeme cestovat po celém světě s otevřeným srdcem a nikdo nám neublíží. Můžeme říci: „Miluji vás,“ aniž bychom museli mít strach, že se nám vysmějí nebo nás odmítnou. Můžeme požádat o cokoliv, co budeme potřebovat. Můžeme říkat ano či ne - cokoliv si vybereme, bez viny nebo sebeodsuzování. Můžeme si dovolit řídit se vždy svým srdcem. Pak se můžeme ocitnou třeba uprostřed pekla a přitom zakoušet vnitřní klid a štěstí. Můžeme zůstat v tomto požehnaném stavu a peklo se nás vůbec nedotkne.
