"Podivná" přirozená smrt
Místo tří neděl žila sto patnáct let a radila: „Jezte denně sledě.“ Je smyslem života dlouhověkost?
„Objev“ starý tisíce let nepotřebuje vědecký důkaz
12. 5. 2014 
Erika Hájková se pozastavuje nad nesmyslností genetického výzkumu na buňkách nejstarší ženy světa a přináší zaručený recept na nesmrtelnost
Nedávno přinesly americké zpravodajské servery, mezi nim server naturalnews.com, informaci o výzkumu, který oslavují jako jeden z „milníků moderní vědy“. Zkoumáno bylo tělo Holanďanky Hendrike van Andel-Schipper, které se podařilo to, več dnes většina lidí doufá, nebo by alespoň podle lékařů doufat měla: zesnula v roce 2005 ve věku sto patnácti let. V naprostém klidu. Stářím.
Potud je opravdu důvod ke gratulaci: „tetička Henny“ si až do smrti ve vysokém věku (oficiálně v té době byla nejstarším člověkem světa) udržela čilou mysl a zdraví, které se alespoň navenek jevilo dokonalé. Posmrtně jí odhalili nádor v žaludku „který by byl zabil člověka o mnoho mladšího“ a byl by zabil i ji, kdyby její smrt nebyla čítankovým příkladem toho, „jak se to má dělat“: Paní van Andel-Schipper prostě jednoho dne, zhruba dva měsíce po vlastních sto patnáctých narozeninách, prohlásila: „Byla to tady legrace, ale ten pán nahoře už říká, že je čas odejít.“ O dva dny později zesnula ve spánku bez jakýchkoli problémů.
Podivná přirozená smrt
Není tedy divu, že lékaře a vědce, považující za standard totální odpojení dnešní populace od přirozených rytmů života i jeho duchovního rozměru, takový případ fascinoval. I jali se pitvat tělo, které Henny Schipper již zhruba o třicet let dříve pro tento případ věnovala vědě. Prokázala tak nesobeckost, která zřejmě charakterizovala celou její povahu. Ale zadělala tím také na pár problémů. Vědci totiž začali nacházet „důvody“.
Prvním zádrhelem byla již pitva, která „odhalila příčinu úmrtí“ – jako by tato příčina nebyla zcela zjevná z výroku samotné „tety Henny“, že prostě už chtěla odejít. Tak jako většina starých lidí, kteří neztratí „spojení“, věděla, kdy přišel její čas. U amerických Indiánů a dalších „primitivních“ kultur byl takovýto způsob odchodu ze světa naprosto běžný. Ne tak u nás.
Nedementní stařena. A vědci?
Druhý „slavný výzkum“, který uskutečnil v červnu roku 2008 Gert Holstege, profesor Univerzity v Groningenu, odhalil překvapivý fakt, že mozek Henny van Andel-Schipper nevykazoval žádné známky Alzheimerovy choroby, či podobných změn. Údajně jako jediný mozek takto dlouhověké osoby z těch, jež vědci zkoumali.
Výsledky výzkumu, který prokázal, že teta Henny nebyla dementní, jsou však zajímavé především pro lékaře, kteří demenci považovali za nevyhnutelnou součást stárnutí. Je příjemné zjistit, že tomu tak není – navzdory tomu, že jediný, koho to překvapilo, byli sami vědci: Fakt, že teta Henny byla až do smrti zcela orientovaná, mentálně soběstačná (ačkoli fyzicky nepřekvapivě „křehká“) a dokonce vtipná, potvrdili její ošetřovatelé již dávno předtím.
Hodiny, odměřující život
Nyní nasadili „výzkumníci“ svému úsilí korunu: Začali zkoumat genetický profil a buňky krve a kostní dřeně dlouhověké Holanďanky. Přišli na to, že její kmenové buňky byly výjimečně zdravé a „šikovné“ v odhánění infekce. (Tetička Henny sice ve sto letech prodělala rakovinu prsu řešenou operačně, ani choroba, ani zásah ji však nezabily, což svědčí skutečně o železném zdraví.)
Objevili také, že z normální hladiny zhruba kolem dvaceti tisíc aktivních kmenových buněk zbývaly už „tetičce“ pouhé dvě aktivní kmenové buňky. Vědci z toho udělali závěr, který je docela zajímavý: počet kmenových buněk, které slouží jako „opraváři“ lidského organismu, je (či může být) v přímém vztahu ke zbývající délce života. Když už žádné nemáte, prostě vám „dotikají hodiny“ a zemřete. Podobné je to s telomery, sekvencemi genetické informace, sloužícími jako jakási „koncovka“ chromozomu. Telomery se v průběhu života „ošoupou“ (dítě jich má kolem osmi tisíc, průměrný dospělý v aktivním věku jen něco kolem tří, a tak dále) – a Henny měla telomery extrémně krátké.
Překvapení, které nemělo žít
Nejpřekvapivějším „vědeckým objevem“ tedy ve skutečnosti je fakt, že Henny van Andel-Schipper opravdu věděla, kdy přišel její čas.
Henny byla mimochodem vůbec pozoruhodná žena a je jedním z důkazů, že děti, považované za „zbytečné“, mohou být překvapivě životaschopné. Narodila se totiž předčasně a soudilo se, že nepřežije. Zachránila ji pouze obětavá babiččina péče. Kolik dnešních dětí je „utraceno“ z důvodů, že moderní medicína soudí, že pravděpodobně nepřežijí?
Hurá, budem mrazit buňky!
Podobné otázky se však vědcům hlavou zjevně nehonily. Zato zavládla okamžitá vlna nadšení: objevili jsme tajemství délky života! Spočívá v telomerech a počtu kmenových buněk! Hurá, můžeme (možná) žít věčně!
Henna Holstege, vedoucí týmu, který zkoumal genetický profil stařenky, spekuluje, že bychom měli do stárnoucích lidských těl injekčně vpravovat buňky, „schované“ z mládí, a tak si prodloužit život. „Kdybych si nyní odebrala vzorek a darovala ho sama sobě ve vyšším věku, měla bych zase dlouhé telomery - i když by to asi fungovalo jen u krevních buněk, u tkání nikoli,“ rozumuje vědkyně. A dodává: „Existuje skutečně limit lidského života, limit počtu buněčných dělení, nebo byste jej mohli obejít tím, že byste si buňky „doplňovali“ těmi z mládí?“
Naprosto absurdní otázka, která dobře ilustruje současný „kult dlouhověkosti“. Ten sám o sobě absurdní vůbec není – ačkoli se tak tváří. Naopak je projevem něčeho velmi nebezpečného v naší medicíně i civilizaci: systému, který se snaží člověka přesvědčit, že je důležitější délka života, než jeho kvalita, a že náš pobyt ve fyzické realitě je jedinou zajímavou fází naší existence.
Jezte sledě – a odpouštějte
Co se týče „odvážných“ otázek samotných vědců, lze k nim dodat jen to, že tradiční systémy léčení, například čínská medicína, znají podobné „tajemství“ již tisíce let. Číňané, všeobecně se více zaměřující na energii než hmotu, říkají „lidským hodinám“ prenatální čchi. Tato čchci „sídlí“ v ledvinách a je jí prý „konečné množství“. Když se vyčerpá, člověk zemře.
Lze ji ovšem doplňovat. Na rozdíl od invazívních (a pravděpodobně nereálných) zásahů, o nichž spekulují genetici, je však její doplňování velmi prosté – a značně usedlé a nezajímavé zvláště pro zdravotnický průmysl: jde o vyvážený poměr práce a odpočinku, zdravou stravu, speciální fyzická a dechová cvičení (čchi-kung, taiči), vyrovnanou mysl a pravidelnou meditaci či modlitbu. Důkazem fungování podobných teorií jsou čiperní čínští staříci a stařenky, kteří si ještě v devadesáti dají nohu za krk.
Sama Henny tvrdila, že za její dlouhověkost může „porce sledě a sklenice pomerančového džusu denně“ a „dýchání“. Což Wikipedie uvádí jako „vtip“, může to však být větší pravda, než stařenka tušila. Táž Wikipedie totiž uvádí větu, která je daleko zajímavější, než všechny nabubřelé vědecké výzkumy: „S dlouhověkostí má nejspíš něco společného osobnost. Lidé, kteří žijí přes sto let, mají společnou schopnost – odpouštět. Mají sklon se zaměřovat na pozitivní stránku věci, pokud se jim přihodí něco negativního.“
Vědecky nedokazatelný ale zato inspirativní návod pro dlouhý a smysluplný život
